V PORODNICI

... Aneb porodem to nekončí.

Předchozí příspěvek (Porod) jsem zakončila odchodem ošetřovatelek z pokoje, psaním zpráv a pocitem neskutečna. Jenže přátelé, porodem to teprve začíná. O porodu se všude mluví (Já z toho porodím! To byl porod! To nebolí, počkej na porod....), ale co se děje za vrátky porodnice, když potomek přijde na svět?

Sdílím pokoj se dvěma druhorodičkami. Zpočátku konverzujeme velmi opatrně a zdvořile, vyhýbáme se něčemu osobnějšímu. Původně jsem si přála nadstandard, ale z tisíce důvodů jsem skončila tady a nakonec mi to tak vyhovuje. Kvůli covidu se člověk nikam nedostal, žádná socializace, tak najednou si popovídá, vidí nové tváře, osvěžuje to. V příštích dnech navíc velmi kvituji odposlouchávání dobrých rad. Těm dvěma sestřičky a doktoři říkají jiné věci než mně, nezkušené prvorodičce a ještě s červeným puntíkem v papírech (těžký porod). První dva dny mě noční směna opečovává a hýčká, tu denní moc nevnímám a všechno pasivně odkývu. Jsem bílá jak stěna, motá se mi hlava při sebemenší změně úhlu ležení, třese se mi ruka při podávání skleničky, suché pečivo do sebe soukám v pololeže. Hlásím se o vyndání flexily, ale smůla, prej ještě čekají na výsledky krevního obrazu kvůli transfuzi. Tak až večer kdyžtak. Večer se hlásím, scénář se opakuje, taktéž příštího rána. Ale vyhrávám, po dvou dnech usoudí, že mi transfuzi nakonec nedají, jehla jde ven!!! Maminko, jezte! Hodně pijte! ALE: jídllo je nechutný. Ne že by v nemocnici špatně vařili, ale post-covid řádí v plné síle, všechno mi smrdí jako zkyslá brokolice a chutná velmi podobně, moje pohárky vnímají korektně akorát suché pečivo a sladké. Jo a nesmí to obsahovat nic citrusového, to zas smrdí a chutná jako plesnivá omítka. Ach ouvej, výborný čaj s citronem..... díky za ranní šálek bílé kávy.

Dle dobrých rad jsme si přibalila mnoho cereálních sušenek a malé džusíky, jenže to bych musela vstát z postele a dojít ke svým věcem, což takové úsilí mi za pár soust nestojí. Navíc kvůli pití bych zas musela na záchod, a to přináší další nezměrné úsilí. S potěšením ale zjišťuji, že mi už nikdo netlačí na močák... :-) Moje hodné spolubydlící mi nakonec podají jednu tašku přímo do ruky, ať si přetřídím věci, a druhou rovnou uklidí do skříně. Na pokoji je frmol, pořád sem někdo chodí, tu podá léky, tu desinfikuje místnost, tu přináší a odnáší jídlo, tu vizita dětská, tu vizita dospělácká. Obě ženský si zvesela kojí ty svoje ratolesti, které jim nikdo neodváží, jen na různá vyšetřeníčka. Mně prcka přivezou vždycky na půl hoďky až hodinu, já se kochám a bojím se ho dotknout, jedna sestřička mě učí, jak přiložit k prsu. Sice mi tam překáží ta jehla, ale kojit se musí, kojit chci. A prcek se krásně přisává. Pokyn zní: kojit, kdykoli si řekne, kojit, jak dlouho chce. Ahaaa. No a navíc budu mít opožděnou laktaci kvůli těm komplikacím - museli dát dokupy dítě i mě, celý proces se oddálil. Chudáček dostane i Nutrilon, bře za normálních okolností by už cumlal aspoň to mlezivo, ale moje tělo ještě nemá sílu cokoli tvořit, vždyť těch pár kroků na wc téměř nedám.

Po dvou dnech mi odchází jedna spolubydla, ale večer přivezou jinou. Další den opět střídání, jsme ve třech. Odpoledne najednou slyšíme z chodby řev ve stylu "au, to bolí". Nooo jako když nám ty sestry promačkávají břicha, fakt to bolí, ale takhle vyvádět? Ovšem výkřik se ozývá zas a znovu. Snad tu někdo nerodí? Vždyť z porodních sálů sem to je daleko a nic bychom neslyšely.....! Vše se vyjasní večer. Přivezou nám mladou, tmavší pleti, která se nás hned po odchodu personálu ptá: "oni tady už nemají porodní sály? Přivezli mě odpoledne a rodila jsem na pokoji.....". Tak to teda všechna čest, protože prd prd a dítě bylo venku, paní křičela fakt jen pár minut. Dala mu jméno Gabriel, jinak tu spinkala Izabelka, Adélka, William, Barborka, a ten můj andělíček. Tmavší paní se strašně nudí, vypráví, jak se rozešli s přítelem, ale furt si píšou. Pak tvrdí, že nemá telefon (s sebou fakt nemá) a chce půjčit můj, že aspoň na facebook. To jako ne, ale nechám si nadiktovat číslo a když to vyzvání, předávám. Je zajímavé sledovat rozhovor. Údajně chce, aby jí přivezli nějaký věci a mobil, ale do telefonu nedává žádný instrukce, ze kterých bych to já vydedukovala. Odpoledne se mě pořád ptá, proč pořád nejedou, že už jí mají dát ty věci, volá ještě jednou, ale opět bez smysluplných instrukcí... Pak kojí. Doma má dvouleťáka a pořád se jí tvoří mlíko, takže mimino dostává hned hamu papu. Ale když přijdou sestry, neumí do pěti počítat, čeká na nástup laktace... úsměvné :-) ráno paní přesunou zase na jinej pokoj a k nám se veze další host. Už poněkolikáté slyším instruktáž: tady máte vložky, do sprchy s doprovodem, na okně je nemocniční řád, tohle tlačítko na přivolání, vizita dopoledne etc. etc. Fakt mi tohle taky říkali? Dala bych ruku do ohně, že ne. Ale fakt jsem nevnímala. Je fajn, že minimálně na první den bohatě stačí plínky i vložky poskytnuté nemocnicí.

Dětské doktorky a doktoři chodí vždy dopoledne, požadují přípravu miminka - svléknout do plínky. Poslechnou srdíčko, oznámí, co je třeba a moc příjemně komunikují. Jsou milí, vstřícní, ochotní, vtipkují a povzbuzují. Při pohledu na mě vždycky "jo, vy vlastně máte dítě u nás" a usmějou se, jako by říkali "nebojte, ještě chvíli a taky vám ho dáme". Dospělácký doktorky jsou taky milý, ale provádí vyšetření, který holt bolí. Jestli se zatáhla děloha, jestli se neobjevil hematom. Vždy se ptají na prášky proti bolesti a nic není trapné. Při jedné příležitosti s nás sestra vezme do parády a vyplňujeme souhlasy a dotazníky (dítě bude šetřeno - zrak, sluch, kyčle, nějaký něco; vše odškrtnu). Při další příležitosti mě sestra učí koupat miminko - hlavně hlídat teplotu a držet hlavu, nepřešvihnout pět minut. Super, doma mám zcela jiné podmínky, tak jsem zvědavá, jak pokyny dodržím. Pak povinně sledujeme ráno a odpoledne teplotu, zaznamenáváme stolici, píšem časy kojení a ráno bez plínky zvážit. K tomu vážení se za celých 5 dní dostanu jen jednou, protože buď mimčo spinká u nich, nebo mi ho brzo vezmou na různý šetření a tohle obstarají při jednom.

Zato sestry kojné.... ó nééé, jiná kapitola. Co jedna přikáže, druhá popře. Co jedna doporučí, druhá vyvrátí. Co jedna domluví, druhá nerespektuje. Peklo. Ale o tom v jiné části.....