POROD

POROD

Rozhodně nepatřím k těm, co by tíhli k alternativním cestám a našemu zdravotnictví vesměs důvěřuji, byť mě v mnohém vytáčí. Takže když mě na gyndě odkazovali, že se mám jít někam přihlásit k porodu, krajská nemocnice byla jasná volba. Nepohrdám matkami, které si píší podrobný porodní plán a mají mnoho přání a hlavně "respektovat moje tělo" a tak podobně, ale osobně si myslím, že je to leckdy sobecké a hlavně nezodpovědné. Možná až vzniknou ty avizované porodní domy - to bude prima, kvalifikovaný personál plus mnoho možností plus žádný spěch a přeplněnost a zaneprázdněnost.... ale můžu si psát do plánu co mě napadne, stejně průběh porodu neovlivním a nejsem odborník, abych rozhodovala, zda tento zákrok ano, či ne.

Takže: ptala jsem se na gyndě, kde najít nějaký formulář na porodní plán. Neexistuje. OK. Ptala jsem se u zápisu k porodu; neexistuje, ale jestli chci, tak můžu v bodech vypsat a při nástupu do nemocnice odevzdat. Stejně prý nejlépe během procesu funguje okamžitá ústní dohoda. To mi vyhovuje.

Jak poznám, že už to jsou "ty správný kontrakce"? Když mi doktor někde v pátém měsíci při vyšetření odhalil kontrakci a pak nařídil hořčík, smála jsem se. Vono to přece nebolelo a normálně bych řekla, že se mi jen chce na malou, případně pobolívá podbřišek jako při menzesu, což se asi melou hormony a neřeším to..... Holky z práce přezíravě máchaly rukou a že prý "to poznáš, to poznáš......". Trošku mě děsila míra bolestivosti, když teda "to poznáš", ale vcelku mi to nevadilo. Nač se stresovat nad bolestí, která přijde a která je vesměs nevyhnutelná? Joo, můžu chtít epidural, ale to známe z vyprávění, "já si ho napsala, ale ono už pak to šlo rychle a nestihli mi ho píchnout". Tak zpět, čekáme na kontrakce. Téměř pravidelně mě bolí břicho kolem páté ráno, pak to pobolívá dopoledne. Je to vono??? Asi ne. Spíš ne. Googlím, podle různých diskuzí zatím nic. Tak můj vysněný termín je fuč.

Až den před termínem v pět ráno kopanec. Au. Ale jen ten kopanec a pak normální klasická menzes bolest. Trochu větší menzes bolest. V sedum ráno jdu do sprchy a hlásím manželovi, že tam asi nějakou chvíli zůstanu. Bolest polevuje, tak si říkám, že asi zase planej poplach. Jenže vylezu z vany a ozve se s větší intenzitou. Hlásím manželovi, že dneska asi jedem rodit. Je sobota, tak pohoda jazz, žádný úprk z práce. Ale pro jistotu: opět googlím a stahuju nějaký sledovač kontrakcí. Světe div se, nestíhám to spouštět a vypínat, protože mě to vždycky paralyzuje. Vzpomínám, jak mi sousedka vyprávěla, že bolest velká, ale ne tak děsná, jak se dramatizuje, ale chudák spolurodička měla křížové bolesti a ta si to vyžrala. No a já mám taky křížové..... ochromení, nedá se pohnout. V devět se "jdu převlíkat", věci do porodnice jsem balila dávno s předstihem, postupně. Převlíkání mi trvá přes půl hodiny, sejít pět pater po schodech taky věčnost, v deset parkujeme u porodnice.

A nikde ani noha. Člověk by čekal frmol, sanitky, ale v sobotu přes den se nerodí. Jen já asi. Já hekám a skuhrám na chodbě a manžel se snaží někde dozvonit. V půl jedenácté mi konečně otvírají do ambulance a vyšetřují. "Voda vám praskla?" Netuším, kurňa, dyť už dlouho nosím vložku, abych nebyla furt špinavá.... musím vložku sundat, oni ji posprejují a ono to zmodrá a prej "jo, praskla". Tak říkám, že kontrakce jsou od sedmi ráno a spokojenost na obou stranách. Rodím, je to tu. Po vyšetření mi pomáhají se oblíknout a došourat se na lehátko, ještě změřit srdíčko. Dvacet minut. Prodýchávat kontrakce. Tfuj, tečou mi slzy, ale vedle mě leží další paní a zjevně má do termínu času dost, nechci ji děsit, tak se tlumím. Doktorka mě potom rovnou posílá na sál. Šinu se jak šnek, manžel mi nese výbavičku. Otupěle očekávám, že zpoza dveří se bude ozývat křik a sténání rodiček, ale panuje ticho. Nechají mě převlíknout do andělíčka a zamknout věci do skříňky a už míříme do místnosti k porodu. Než mi došlo, že TADY budu rodit, není to "hekárna", už ležím na koze. Vyšetřují a žasnou, že prej než jsem se přesunula zespoda na sál, jsem z 4 prstů otevřená na osum. Ať už to znamená cokoli. Ale prej se rodí při devíti až deseti. Aha.

V mlze vnímám, že manžel v mundůru a respirátoru vypadá komicky, že mi neřekli výsledek antigenního šťourání, ale rodím bez respirátoru, nenabízí mi epidural (i když jsem ho nakonec chtěla), nedávají mi klystýr, napichujou mi žílu. Aaaaa, nechci nechci!!!! To vám ale musíme napíchnout, to je preventivní, protože s vaší anamnézou..... a pak by bylo pozdě tu žílu hledat. Aha aha. To už je šumák, ty kontrakce tak ochromují, že ať si s radostí poslouží, drobný štípnutí navíc. A hlavně uznávám, že mají pravdu, i když se mi to nutně nemusí líbit. Uvědomuju si další nepohodlí: chci pít, ale nesmím, jelení lůj na suché rty neúčinkuje. Asistentka mi pořád radí, jestli si nechci stoupnout, nebo lehnout na bok, nebo dojít na záchod, že gravitace pomůže, ale já se nedokážu hnout. Párkrát mi manžel pomohl změnit polohu a dokonce dojít na ten záchod, vzdálený dva metry, a během kontrakcí ze mě vylítla i náhražka klystýru. Aspoň že tak, neznečistím doktorky..... zajímavé, o co se člověk stará v takové chvíli.

V půl jedné přijde na kontrolu doktorka: co, ještě nic???? V jednu přijde zase: co, ještě nic??? A už využívají onu napíchlou ruku a dávají mi oxytocin, protože kontrakce začaly slábnout. Další vlna tlačení. Asistentka donekonečna opakuje stejnou větu - manuál dýchání a tlačení. Jsem přesvědčená, že to dělám správně, ale dítě ne a ne vytlačit. Připadám si neschopná, pitomá, musej mě vidět jako lemru, která chudinkuje. Prý vidí hlavičku, je i s vláskama (oooo krása), tak proč nejde skrz? Oxytocin dokapal, dávají druhý, pořád tlačím, začínám k tomu i pobrekávat a občas vykřiknu. Nakonec se mi tam na sále sejde celej porodní personál a ptají se, jestli mi můžou pomoct. Podrobnosti vynechám, ale ano, samozřejmě souhlasím. Miminko trávilo hodinu a čtvrt zaseknutý v úzkém průchodu, takže jakmile je venku, okamžitě stříhají šňůru a odváží do inkubátoru oživovat a zahřívat. Manžel dostane pokyn, že za pár minutek si může jít dítě vyfotit. Do mě se pustí doktorka, šije a šije a píchá injekce a nevim co ještě. Mrákoty, odevzdanost, pocit neskutečna. Jiná dimenze, jinej svět. To je moje tělo, který tady zpracovávaj, někde 45 minut. Oxytocin vyměnili za roztok na zavodnění, ten kape dvě hodiny, pak hned antibiotika. A miminko. Položí mi ho do náruče a já pláču. Žije, a já taky. Díky doktorům. Manžel si taky prcka pochová, uděláme pár blbě osvětlených a neumělých fotek, a hned zase dítě odváží k další péči.

Dvě a půl hodiny po porodu začnou řešit, že by mi dali najíst. Ha ha, neunesu vidličku v ruce a nezvládnu kousat. Tak mi manžel oloupe pomeranč a toho půlku spořádám, zbytek musí zpracovat on. S dávkou hysterie si vzpomenu na rady "měj s sebou sladkej džus a müsli tyčinky na energii" a porodní leták "vemte si s sebou aroma olejíčky a masážní pomůcky a hudbu a knížku". Uaaaachachacha!!!!! Tak to se trochu nestihlo, tyhle hekací pomůcky. Zpětně si říkám, že mi aspoň nemusí být líto neproběhnuvších předporodních kurzů a cvičení. Troufám si tvrdit, že na realitu by mě stejnak nepřipravily. Jediné, co bych ocenila, je orientace v prostoru. Z které chodbičky kam, kde se hlásit, kde se co odehrává, názvy a členění oddělení.... v tom mi totiž není shůry dáno a zbytečně stresuju v novém prostředí.

Je po půl sedmé, z lehátka mě přesunou na vozejček, mažel sebere věci a přesouváme se na pokoj. Jooo, mít porodní plán, píšu nadstandard, ovšem nemám, a za bé jsou stejnak obsazené a s pořadníkem (další výhoda zmiňovaných snad vznikajících porodních domů - garantované místo). Mezi řádky zaslechnu, že "aha, no tak ji dáme co nejblíž sesterně", patrně potřebuju dohled. Když se mám vysoukat na postel, jako by mi končetiny nepatřily a neposlouchaly, musí mi notně asistovat. Och já lemra neschopná. Manžel na pokoj nesmí, covid opatření, takže předává sestrám batoh a tašku, posílá pusinku a v sedum odchází domů s obavami, jak asi zaplatí za parkování v areálu. Bere závora karty...? Se to prodraží, od deseti dopoledne do sedmi večer. Čekali jsme, že mě jen odveze a pak se dozvíme, v kolik asi tak by měl přijít na sál, ale rovnou zůstal, že by to domů prej nestihl.

Když osiřím (krom dvou paní se mnou na pokoji), v hlavě se mi začne promítat den. Bolest si nepamatuju, jen tu aktuální - veškerý ty chirurgický zákroky po porodu, flexilu v žíle. Tu mi nechávají na druhou dávku antibiotik a taky na transfuzi krve, kterou mi možná ráno naordinují, uvidí podle krevního obrazu. Dochází mi, že moje omdlívání a slabost souvisí s obrovskou ztrátou krve. Zlatej Fraxiparine na ředění, že, tak aspoň nemám sraženinu a všechno mi to vyteklo, ha ha. Sestřička mě instruuje, že tady něco a támhle něco a vizita a blabla a že před půlnocí mě doprovodí do sprchy a pak dostanu ty atb. Mozek jede v nouzovém režimu, takže reaguju pouze odkýváním všeho. Sotva se zvládnu napít, bojím se, že neudržím skleničku. No nic, pár stručných sms a whatsapp zpráv a černo před očima. Mám to za sebou a miminko bude v pořádku, haleluja.