TĚHOTENSTVÍ
... aneb jak to prožívám já?
TĚHOTENSTVÍ
První ultrazvuk - pan doktor vidí srdíčko. Rozbrečím se. Ha, ani jsem nevěděla, že prožívám strach/obavy, a že se mi teď nesmírně ulevilo. Miminko se vyvíjí a je v pořádku. Sestřička radí: krátké procházky po rovince, jako byste chodila s kočárem. Hory a moře počkají...
Ovšem - my máme zaplacenou dovolenou. Jedeme do Vysokých Tater (viz článek v Toulky cizinou). Rušit, nerušit? Nerušit. Když by to nešlo, tak se budeme jen tak v poklidu placatit. Sice moc není kde, samý strmý hory a štíty, ale pojedeme. Ve výsledku jsme tam toho teda vyšplhali fakt kotel. Nebylo mi špatně, ruce nohy neotejkaj, návaly nemám, emoce normální, jen mi přestalo chutnat pivo (jsem si v hlavě přikázala).
Po Tatrách ještě Vysočina, potom týden v Chorvatsku a týden v Rakousku v Dolomitech. Miminku se zjevně pohyb i léto líbí :-) jen jsem ve čtyři odpo unavená a padám za vlast a při únavě taky pronáším jízlivé poznámky a jsem naježená. Stačí trochu se prospat a zase pohoda.
Konec prvního trimestru - velkej screening. Krev mi nabrala tak šikovně, že jí to tam pak kapu na podlahu a musí utírat. V Genetu jsou na recepci takový samolibý nány. Možná ne, ale na mě tak působí. Arogantně, nepříjemně, spolkly moudrost světa. Chápu, že denně řeší Xkrát to samý, ale v rámci profesionality.... by měly zlepšit komunikaci, výraz v obličeji, tón hlasu. A nevinit klientku za něco, za co nemůže (mi volali na dovolenou, jak to, že jsem se nedostavila na vyšetření, přičemž jsem objednaná na úplně jiné datum. Ale Slečna Důležitá má svou hlavu a pouští hromy blesky a kdo mě jako u všech všudy objednával a všechno špatně a pak blahosklonně dí, že teda ať přijdu na ten "můj" datum).
Jelikož pořád ze dne na den hygiena nebo vláda mění opatření, nakonec se i po konzultaci s kolegyní rozhodnu nastoupit na rizikáč. Stejně ale ještě pracuju jako online spojka a tvůrce manuálů a dalších administrativních počinů, školím MS Office (když je nejdřív prozkoumám, ať z toho mám rozum). První měsíc doma se nenudím, makám do práce. Zato druhej měsíc přichází krize - hledám výplň času, navíc holky opět nastupují distančku, takže řešíme denně obědy a online hodiny a kdo koho ruší a neruší. Přiznání těhotné 1: jednou mi hormony zavelí naštvat se na manžela a vidět pouhá dvě řešení - potrat nebo rozvod. Naprosto ubulená se jdu projít, po návratu domů nemluvím a furt mi vlhnou oči. Naštěstí můj manžel je chápavý a milující, takže tuto mou eskapádu překousne, večer si popovídáme a ráno se zasmějeme. Ráno vyprávím, že nechápu, co se to se mnou dělo, sama sebe nepoznávám. Ale to byl za celou dobu těhotenství jedinej výkyv emocí, díky Bohu.
Po screeningu a první fotce nastává sdílení s rodinou. Gratulují, vtipkují, ptají se, vesměs ale příjemné reakce. Bráchové byli naměkko, to bych do nich moc neřekla, takže já taky slzičky :-) Vzhledem k tomu, že se ze dne na den mění opatření (roušky, otvírání restaurací, zákaz vycházení a podobně), mám alibi, že nemusím nikde moc trajdat a poslouchat pořád ty samé (byť mile míněné) dotazy a rady. Sem tam se stavím v práci, kde uslyším pouze "ty to jen předstíráš, nemáš žádný břicho", příležitostně od příbuzných dostanu stejnou hlášku. Když se blíží screening v pátém měsíci a já přibrala 4 kila, komu to vadí, že? :-)
Nejvíc mě prudí to sledování a strašení. Na hematologii (kvůli rodinné anamnéze), příšerná cukrovka (o jednu desetinu mě nepustili k vypití sladkýho cumelu a hned píchátko domů a 4x denně měřit). Odběry krve, čůrání do skleničky. S tou cukrovkou mě fakt štvou, protože nedržím dietu (dostala jsem edukaci a instrukce, co jíst a nejíst), nehlídám gramy a mililitry a složení džusů, o vánocích jím cukroví i vánočku, po obědě ke kafíčku sladkost, hodnoty furt normální. Ale ne, jsem děsně nemocná cukrovkářka a musím pokračovat v měření i nadále, porucha se může zhoršit. Okej, jak chcete.
V pátém měsíci zase Genet. Opožděně, páč jsme doma covidovali všichni čtyři, na miminko to naštěstí nemá vliv. Kamarádka mi doporučí doktora, musím se vejít lehce mimo systém, a on je strašnej pošuk. Fakt. Šílenec, máčo. Celou dobu vyšetření mele pantem a nezastaví a nezastaví, ještě že mě kamarádka drží za ruku. Ve výsledku do zprávy napíše nesprávné pohlaví dítěte, byť k němu vedl výživné komentáře a ještě mi nechal udělat fotku...
Šestý měsíc? Konečně dojdu uznání, že jsem asi doopravdy těhotná. Byť s komentářema "takhle já vypadala ve třetím" :-) začínám řešit oblečení, kalhoty už dopínám těžko a ty těhotenský mi zase padají, pásek tlačí na močák a chodila bych každých deset minut.... Výlety terénem kolem 13 kilometrů v zimě vystačí na celodeňáky, ale velké převýšení zatím neva. Největší vopruz je brát s sebou píchátko na cukr. Navíc když teploty klesají pod nulu, hlásí to error. V sedmém už terénní nerovnosti trochu va, ale spíš že podkluzuje sníh než dech a břicho. V osmém se mi nikam daleko nechce, resp. vždy si hlídám, aby cestou rostlo dostatek stromků, za které si odskočit. V devátém měsíci beru hodinovou prochajdu jako vítězství ducha nad hmotou, nepočůrala jsem se! Taky to břicho dost táhne, předzvěst kontrakcí, to pak musím zastavovat a tvářit se nevinně a roztomile, abych nenadávala, že jsem brzda a že jsem neschopnej neohrabanej vorvaň. Manžel vždy podotýká, jak mám bejt ráda, že jsem přibrala jen sedum kilo a že si nemám na co stěžovat. Což svatá pravda!!!
Přiznání těhotné 2: ano, měla jsem "vysněné" datum. Když já a sourozenci jsme to uspěchali na 38. týden, ten můj prcek bude následovat jejich příkladu. Tím jsem se utěšovala, že si nebudu muset píchat Fraxiparine 14 dní před termínem, páč už porodím. Schůzky u doktorů jsem si do kalendáře psala s otazníkem a do závorky... ale nevyšlo mi to :-D porod nastal pouhý jeden den před termínem. A to už je jiné téma :-)