VYSOKÉ TATRY

11.07.-18.07.2020

S coronavirovým blázněním čekáme ze dne na den, zda budeme moci vyrazit na pořádný výšlap. Nakonec je verdikt jasný: roušky ve vnitřních prostorách - električka, obchody, restaurace. Hurá, jedeme!

11.07.2020

Budíček v pět, odjezd v 6.15. Za čtyři a půl hodiny projíždíme hranice za dotazu paní celnice, kamže to bude, my že do Vysokých Tater a ona že šťastnou cestu. Ona venku v roušce, my v autě bez. Ve dvě odpoledne dorazíme na místo. Celou cestu jsme se snažili ujet bouřce, získali jsme náskok aspoň na vynesení kufrů a zabydlení se a krátkou procházku a pivo na terásce, ale pak už šmitec, bouří se stejnou intenzitou, jako nedávno u nás doma a místy po cestě. Naše první a poslední sezení na hotelové terásce - Proč? Brzy se dozvíte...

12.07.2020 BATIZOVSKÉ PLESO, SLIEZSKÝ DOM

Neděle, jde se do kostela! Ale ne, jde se na výlet. Električkou na Vyšné Hágy, pak stoupák na Batizovské pleso (1884) a Sliezský dom (1670). Ten horský vzduch dělá divy, člověka unaví dřív, než udělá krok. Po tom dešti a s výškovým rozdílem vypadám jak čokl s jazykem na vestě, upřímně nesnáším všechny, co kdy tvrdili, že rádi chodí po horách a dávají si do těla. Vím, že to je momentální indispozice, ale emoce mi duní hlavou velice silně. Zkouším si pomáhat hůlkama, jak nějakej důchodce, že prej zlepším srdeční činnost a dejchání a neotečou mi ruce a nezatížím kolena. Ovšem s mou (ne)zkušeností dosahuji pouze toho, že se mi ony hůlky protivně pletou pod nohy, dělají rámus o šutry a vůbec, všichni děsně kecali. Aby se má nálada ještě o něco zlepšila, začnu nadávat manželovi, proč jdeme v těch teplých softshellkách. Odpověď se nabízí sama - ráno teploměr hlásil 8 °C, pocitových jen pět. K tomu se v předpovědi ukazovaly obrázky přeháněk. A my tomu věřili...

Když už máme dvě třetiny kopce za sebou, obnoví se nám elán a kráčíme jistějším krokem vzhůru. Řítíme se přímo do chřtánu divokého větru a neprůhledné mlhy, hůlky slouží jako hudební nástroj. Nojo, duté, kovové, s dírkama. Improvizovaná flétna. Vyfotíme Batizovské pleso, mobil i foťák jsme naštěstí udrželi v prokřehlých prstech, a rychle míříme na Sliezský dom s vidinou teplého čaje nebo polívky. No, rychle... ono to ještě hodinu potrvá. Ale nakonec se kýženého tepla dočkáme. Zaujme nás skupinka - zřejmě dvě rodiny dohromady - která zmateně pobíhá sem tam, objednává, sedá, přesedává, přenáší, sedá, běhá, doobjednává, čeká, stojí, haleká na celý barák... Nejspíš jim ten horský vzduch s mlhou odfoukl mozek.

Po nijak zkracované a uspěchané pauze znovu navlékneme provlhlé svršky a sestupujem cestou necestou vodou a blátem. Však jsem psala, ne? Pršelo... majitel hotelu, pan šéfkuchař, si vždycky vymyslí nějakou specialitku, dneska podává bůček po thajsku. Nevím, co ho osvítilo, ale ta kombinace chutnala luxusně.

13.07.2020 PREDNÉ SOLISKO, ŠTRBSKÉ PLESO

Vezeme se električkou, která nám v pravidelných intervalech dle jízdního řádu rachtá pod oknem. Vracím se ke zmínce o terase: krom električky nám tu rachotí ještě jiná záležitost, a to je komplet bourání a znovupostavení terasy. Slováci jsou národ pracovitý, takže začínají po šesté ráno a končí až když na to není vidět, nebo začne lejt.

Ze Štrbského plesa si to štrádujeme na lanovku, kde vtipně zjišťujeme, že prodejna lístků se nachází někde jinde. Chytrolínci se tedy otáčí, hledají kasu, nachází, a už se můžeme vrátit a projít turniketem. U lanovky ukazatel sděluje, že nahoru ke kříži se budeme štrachat hodinu. Cesta připomíná šlapání schodů, dost obřích schodisek, a nepravidelně rozprostřených. Na moje krátké nožičky fakt pošušňání. Ale přiznávám, že takový typ cest se mi velmi pozdává, přijde mi dobrodružný, člověk musí držet balanc, přemýšlet, kam příště stoupne, mechanicky nádech - krok - výdech - očima vyhledat trasu, nádech - krok - výdech.... Evidentně můj názor zastává mnoho dalších lidí, míjíme i rodiny s malýma dětičkama. Všechna čest. Když došplháme ke kříži, místo výhledů a blaženosti jsme naplnění egem dvou magorů, co se tam polonahý fotěj, řvou na sebe a řvou do mobilu, nádavkem k tomu přidávají kupu selfie. Ignoranti, fakt nás nakrkli. Ale abych jen nehaněla, nahoře se potkáváme s milou maminou, která překonala sama sebe a strach z výšek a aby si náhodou na ten strach nevzpomněla, sdílí vzpomínky z dětství a putování s tátou. Vyměníme pár slov a úsměvů a valíme se dolů.

AU! Jauvajs! Málem se rozbrečím, koleno to nedává. Ne, nespadla jsem, nic mi není, ale z těch mega schodů a tvrdejch šutrů se mechanismus porouchal, bolí to jak cyp. Zkouším odlehčovací službu, ale hůlky jsou jak premiérovy sliby, podpora žádná. Dokulháme k chatě Bivac, kde se posilníme nějakým pitivem, pak sníme sváču a s hlavou statečně vztyčenou přemlouvám kolena, aby neklekla úplně. Na chvilku se objeví rovinka a nohy se vzchopí, ale závěrečný sešup už zase sténám a slzy se derou zpod víček. No jako horskou službu fakt volat nebudeme, že, nejsme z cukru a něco vydržíme, Kristýnko, hecuju se v hlavě. A vydržím. Dole na rovince po bolesti opět ani památka, jako znovuzrozená. Sem tam to ale střelí, jako varování, abych nezapomněla. Geniální, druhej vejlet, velkolepý plány, a teď to přijde vniveč, lemra Týnka je chromá... Zhruba v tomto rozpoložení večer s manželem konzultujeme zítřejší plány a domluvíme se, že se ráno domluvíme :-)

14.07.2020 HREBIENOK, REINEROVA CHATA

Nadpis hlásá něco úplně jiného, než jsme chtěli podnikat. Ve skutečnosti jsme zvolili hodinovou jízdu autem do Nízkých Tater, že lanovkou vyjedeme z Demänovské doliny. Tak za a, půl hodiny jsme kroužili po všech čertech, abychom zaparkovali, jen abychom za b zjistili, že fronta se klikatí až za roh. A za rohem ještě za další roh. Ani jsme se neobtěžovali hledáním kasy, čekali bychom minimálně dvě hodiny, spíš tři. Takže mazácká otočka a jede se zpět na hotel. Tam jsme na pokoji snědli připravené svačiny, pozorovali "ráno číšník-přes den dělník-večer číšník" mládence a jeho kumpány, stihli električku ve 12:40 a dojeli do Starého Smokovce. Tentokrát dáváme pozor, abychom neminuli kasu k zubačce, což se sice cení, ale zbytečně jsme šněrovali všechny uličky, protože jsme minuli přímou cestu.

Zubačka nás přiblíží, z terasy restaurace sledujeme srnce, který se tu pase a davy ho fotí, a pak vyrazíme k vodopádům a kam až to půjde. Kolena neprotestují. Zatím. Zjišťujeme, že ve Smokovci se asi koná jarní výprodej, nebo aspoň rozdává jo-jo zdarma, protože proti nám míří celý svět. Vzhůru proti proudu!! Kolena stále neprotestují a stoupáme, zatímco davy klesají, v jedné zatáčce potkáme lišku s liščátkem, evidentně uvyklé na dvojnožce, od kterých i občas něco může kápnout, ale stále šelmovsky plaché a opatrné. Když konečně zaplujou do lesa, pokračujeme ve výstupu, zastavíme na Reinerově chatě, kde se posilníme třetinkou a půllitříčkem. Na další šplhání se necítíme, odtud by to byl asi větší záhul, navíc čas se krátí, hotelová večeře volá.... připojíme se k davům, obracíme směr, hurá na zubačku, hurá na električku, hurá do sprchy, hurá na večeři.

Těší nás, že na Slovensku chytáme českou televizi a sledujeme si pěkně Cimrmana. Ruch na terase též ustává a lišky dávají dobrou noc.

15.07.2020 POPRADSKÉ PLESO, HINCOVO PLESO, KÔPROVSKÝ ŠTÍT

Kolem půl desáté vystupujeme na Popradském plese s poměrně velkým množstvím lidí. I když úplně neženeme, přesto brzy opustíme nahňácaný shluk a držíme epidemiology požadované rozestupy. Po hodince stoupání po silnici koukáme na rozcestník, že teda na Rysy fakt ne, že doleva na Kôprovský štít. Jakože tím směrem, stačí nám Hincovo pleso (1945). Na kamenité podloží zdejších cest už si nohy zvykly, byť furt stoupáme a občas dost zběsilým terénem. Jednou přecházíme široký brod, pár metříčků rovinka, a hned zase krpál. Nepříjemný, nekonečný, únavný, nikoli však nudný. Doštracháme se na Velké Hincovo pleso a kocháme se. Je rozložité, čiré, zvlněné mírným větrem, na březích obrostlé žlutými ... asi blatouchy, tady kazím poetiku svou neznalostí. Rostou tu i hořce všech barev, aj nějaké pampelišky, v hladině se odráží okolní štíty, romantika největší.

Co teď? Statečně hlasuji pro ještě kousek, podle rozcestníku 45 minut na sedlo a pak kdyby nááááhodou, tak 30 minut na samotný vrchol. Manžel se zhluboka nadechne a kývne. Dneska mu to fakt nesedne, narozdíl ode mě. Od pohledu působí hora jako mraveniště, kde zubatou cestičkou chodí mravenečci tam a zpět. Jsou to holé šutry, suť, tráva ustupuje, až ustoupí zcela, drolí se to a je to strmé. A dobrodružné, takže zábavné. Místo avizovaných 45 minut jsme to dali za 25, světe div se. V Tatrách většinou ladíme s informacemi na cedulích a když předběhneme, tak jen v jednotkách minut. Když jsme došli až sem, bylo by trapné tam nevylézt, nebo ne?

Teď už se jedná spíš o kamenolezbu než chůzi. Tohle se jde samo, skok a skok, hop hop, a najednou jste .... skoro nahoře. To byl falešný vrchol. Tak ještě dalších deset minut, hop hop, a hurá jsme tu! Ouha, nátřesk, není k hnutí. Skoro ani místo udělat fotku. Téměř okamžitě to otočíme a hopsáme do sedla, kde si v klidu sníme svačinu. Pak drolivými skluzy ladně klesáme k Hincovu plesu, naposledy se rozloučíme pohledem a k plesu zády, dolů čelem.

Jde se nám příjemně, protože před námi můžeme sledovat ten nejhezčí zadek v legínách. Taková mladá slečna, se svým drahým, a nasadili ideální tempo, abychom se kochali. Když náhodou odtrhnu oči od zadku, všímám si strmých a nebezpečných míst a žasnu, že tudy jsme se vláčeli nahoru. Vůbec si to nepamatuju. No, celkem 18,3 km, 6h45m, kilometr převýšení. Hezký, ne?

Večer nám zpestří stálý inventář hotelu. Takový stařík, sotva se šourá, nosí furt stejný oblečení (jako většina staříků), hluchý, rozčepejřený. Přisedne k nám a vykládá, jak se žilo tenkrát v Zurichu, jaký odtamtud platí důchod, a jak může bydlet na stará kolena v hotelu. No, ráda bych si povídala, ale hulákat na sebe u večeře před ostatními hosty, to se mi nezdá, takže jsme se rozloučili, jak to šlo, a zpátky na pokoj :-)

16.07.2020 ŠTRBSKÉ PLESO, JAMSKÉ PLESO

Předpověď opět vyhrožuje deštíkem, ale znáte to. V horách se to pořád točí a co se děje v jednom údolí, ve druhém neplatí. S úderem šesté slyšíme šramot a krátce na to se začne z budované terasy ozývat kvílení a pískání, jak ranní ptáčata vrtají šrouby. Natruc tedy zůstaneme ležet až do čtvrt na devět!

Další nepříjemnost nám rezignovaně sděluje majitel hotelu: Polianka hlásí havárku kanalizací, nesmíme na WC, kdyžtak až někde na další zastávce električky. Tak to jsem ještě neslyšela. Žiju v jednadvacátém století a požaduji jeho výdobytky, ne dobu kamennou! Ale jsem jen malý pán a spravedlivé rozhořčení ničemu nepomůže, takže to bereme s humorem. Trochu.

Za drncání električkou se spustí déšť a mi si masíruejme ego, jak jsme chytře navlékli ty teplé kalhoty. Jen co vystoupíme a nakoupíme pár věcí k zakousnutí, mraky se roztrhají, a jen co vydupeme malý kopeček tatranskou magistrálou, zažíváme nádhernou inverzi.

Vesměs nepotkáme ani živáčka, takže zvířátka neutíkají a pěkně se staví na odiv. Zejména ptáci vydávají luzné zvuky, jedno mládě ze špičky stromu řve, že by se kámen ustrnul a šel ho nakrmit. Fotím si střevlíky, pěnodějky, mouchy, u Jamského plesa naprosto nebojácnou kačenu, kocháme se krásou přírody a klidem a mírem, sluníčko sem tam hřejivě zašimrá, sem tam foukne studený vítr, nabízí se krásná panoramata nízko položenými mraky, užíváme si. Odpočíváme. Povídáme si o všem možném a je nám dobře.

Ve Štrbě se stavíme u stánku s latté a pivem a palačinkou a když dojídáme, opět se rozprší. Jen tak tak stihneme električku. S radostí nasloucháme, že kanalizaci už opravili, takže se vracíme do doby průmyslové. Po pstruhové večeři zase pustíme Cimrmana a pak v posteli připravujeme svaly na zítřejší a poslední výlet.

17.07.2020 STARÝ SMOKOVEC, HREBIENOK, SKALNATÉ PLESO, TATRANSKÁ LOMNICA

Slyšíte to? Ne? My taky ne. Fakt ne. Ó, práce na terase se zastavily! Klapot pár opožděných kapiček nás neruší, ten sem tak nějak patří. Odjedeme do Starého Smokovce, předběhneme lenochy šinoucí se k zubačce a jedeme. Odtud kráčíme stejnou cestou jako před pár dny, ale stejné nám to nepřipadá. Vidíme jen na pár kroků, v protisměru skoro ani noha, v našem směru taky ne. V zatáčce na nás nečekají lištičky, jen kluzké kameny. U Zamkovského chaty odbočíme na Skalnaté pleso a kameny jako by vyrostly. Hůlčičky se ještě hodí! Už s nima umím trochu pracovat a opravdu kvituju jejich oporu. Když konečně umáčení vykoukneme z mlhy, doženeme bandu Maďarů (nebo maďarsky mluvících Slováků), která řve a huláká a furt zastavuje a pózuje a děsně mě prudí, protože nejdou předběhnout. Navíc po té túře už bolejó nožičky, takže sotva dejchám.

Nahoře zapadneme okamžitě do restaurace, manžel si vezme Tatratea, já horkou čokošku a pekanový koláč, oba si labužíme a pomlouváme divné turisty. Trochu nám otrnulo. Převlíknem se a pokračujeme, Velkou Svišťovou jsem neschválila, ale Malou Svišťovou jo. Zřejmě se tudy dlouho nikdo neubíral, stezička se občas téměř ztrácí, sakumprdum potkáme během cesty k rozcestníku asi dva lidi. V jeden moment se nám otevře nádherný výhled na Nízké Tatry a uvědomíme si, jak jsme vysoko. Užíváme si naprostou samotu a divokost zdejší přírody. Procházíme pohádkovým údolím, kde rostou jenom velké klobouky a skoro zakrývají dřevěné lávky, po kterých se máme vydat. Nádhera.

Dole už se napojíme na civilizaci, kousek musíme po asfaltce, pak to střihneme na sjezdovku a pak zase na asfaltku. Před námi hlučí okrávená puberťačka - na batohu jí cinká kravská rolnička. Baví nás jízdní pruhy - držte se vlevo. Protože vpravo vás můžou míjet motokáry, takový dřevěný boby na kolečkách. Jelikož na nádraží dorazíme s předstihem, konečně si aspoň jednou v električce sedneme. Na terase panuje shon, ale ne hluk. Jenom zabydlují a urovnávají. No škoda, krom toho prvního dne jsme se s terasou moc neskamarádili.

Za těch šest dní jsme nachodili 80 kilometrů. Párkrát jsme si oba sáhli na dno, ale to k horám patří. Letos jsme se ani moc nehecovali a nehonili, žádné předbíhání ukazatelů o půl hodiny a víc. Pořád nás překvapuje, jaká sorta lidí se do hor vydává, od horalských rodin s dětmi po značkama vytuněné hejsky, co jdou se zlatou kabelkou a ledvinkou, půllitrovou flaškou vody a hlavně mobilem přilepeným vteřiňákem k ruce. A víte co? Sice staví každých deset metrů, ale daj to taky, i když si nenesou v batohu nepromokavý bundy a věci na převlečení a dva litry pití a svačinu. Ale je fakt, že tyhle typy jsme potkali jen v místech, kam přibližuje lanovka a cesta netrvá déle jak hodinu.

Milé Tatry, zase někdy na viděnou!!!