Cvikov vol.2

Jo, tenkrát na Ortelu a Kočáru se nám líbilo, i ta hájenka a vše ostatní, takže tentokrát manžel našel v mapách trasu, kterou bychom podnikli i s kočárkem, a hurá na výlet!

Samotnému výletu předcházelo drobné hašteření - tam nechci, samý objížďky a semafory, moc lidí a žádný stín, moc daleko... já na to, že teda můžu jít s prckem na Lesák (místní koupaliště) a ať za námi přijde odpoledne, ale že se určitě nebudeme za těchto nebohých teplot škvařit v podkrovním bytě. Můj mužíček šel na WC (máme tam chytře na dveřích turistickou mapu našeho kraje) a posléze vylezl s prohlášením, že něco vymyslel. Zlatíčko 😍

Jelikož se nám líbí Lužické hory a už jsme tam toho dost podnikli, prý pojedeme do Cvikova, ale ne jako posledně, ten krpál bychom s kočárkem nedali, trasa povede normální cestou. OK, hurá!!!!!

Léto v plném proudu, to v ČR znamená jediné: záplatování a šolichání silnic. Neexistuje směr, kterým bychom projeli bez omezení a zdržení. Nu což. Jsme zvyklí. Semafor zvládneme nadvakrát, bomba, a tak zanedlouho parkujeme ve Cvikově na náměstí. V ťamanské restauraci vedle parkoviště prodávají točenou zmrzlinu. Dobré vědět, po šichtě se odměníme 😉

A teď pár detailů:

1) Musíme přeskákat hlavní silnici. Kdepak přechod, kdepak chodník, ale značka tu zaručeně vede. Poctivě se rozhlížíme vlevo, vpravo, vlevo, pohled nám zkejsne na prodeji meruněk, ale pak už přejdeme. (Ne)bezpečně.

2) NIKDY NEVĚŘTE RYBÁŘŮM.  Silnicovatou cestou jsme po pár metrech došli k rybníku (původně jsme věřili, že bychom se v něm vykoupali, ale kdeže, barva plavcům nesvědčí). Za hrází silnicovatá cesta končila, ale na břehu seděl postarší pan rybář, tož já se agilně ptám, jestli dál vede cesta schůdná s kočárem.?Pán pokýve hlavou, jen ta vodnická faječka mu chybí, a že prej "jó, kousíček to bude do kopce, ale pak je tam cesta". Dobrá duše, dobré doporučení.

Hned od rybníčka se už sice na pěšinku vejde jen přední kolo, zadní rozteč je moc široká, a rovinka se otevírá na tupý úhel. No, skoro, kolmici nepřeleze 😁 Tlačím kočár do kopce (manžel by pomohl, ale líže se z nemoci a čeká ho několikadenní služebka, takže hrubou sílu obstarávám dneska já) a říkám si "jen pár metrů, vydrž...". Z dokopce se upoceně vyhoupneme na velmi porostlou louku (ach, nádhera, romantika, nostalgie, a toho hmyzu), se kterou paralelně vede uzounká a nejhrbolatější stezička po nakloněné rovině. Horko těžko vyrovnávám s kočárem balanc, tu jedu po levém, tu po levém, tu opět po levém kolečku. Ale nevyklopili jsme se.  Tak pane rybáři, to měl být nejapný žert? Nebo jste nevěřil, že fakt chceme na výlet?

Při nejbližší příležitosti to střihneme na tu louku. Taky takodrom, ale furt lepší, než nechat šlahouny všeho možného bičovat kočár a riskovat nějaké podlitinky miminka. Z louky plynule vjedeme do lesa, aspoň chvilka široké cesty. Ale!!!!! Pane rybáři, pro kočárek naprosto nevhodné!!! Aretace nearetace, přes tyhle šutry a kořeny to moc nejede, často přenášíme. Vrcholem všeho potom je hodný pan klacek, který se prudce vymrští z podloží, odporuje gravitaci a švihem mi opusinkuje holeň. Kdy naposled jsem přišla k válečnému zranění??? Dávno tomu již.

3) Chytré hodinky hlásí tři kilometry, rozložíme deku a nakojíme a nasvačíme. Při té příležitosti zjišťuju, že drobný klacík zabodnutý do boty nedokážu vytáhnout. Vždycky jen odlomím centimetr, ale trn pevně drží. Předávám botu manželovi a věnuji se prckovi. Za chvíli se ozve "ještě žes to neviděla" a "mohli jsme volat sanitku" a podobně. Prej  ten ohromnej ostrej trn by mi projel nohou jako po másle. Pravda, botou prošel téměř skrz a tlačil, proto jsem taky sandáli sundala.

4) Adršpach, Český ráj, pískovec. Takový nějaký terén jsme křižovali. Poponášeli jsme velmi často. Díky pane rybáři, díky! Když hodinky říkají 5 kilometrů, konečně se napojujeme na cyklostezku, po které pomalu stáčíme směr zpátky k autu. Rochníme si, že na nás nepraží, větve skýtají vítaný stín a větřík s námi kamarádí. Plácnem si, jací jsme borci a shodujeme se, že bez toho dobrodružství by nás výlet vyšel dost lacino a obyčejně. Adrenalin se nám moc líbil!

5) Zbývajících pět kiláků normální cesty se děje akorát to, že zase zastavujeme a svačíme (a kojíme), ulovíme na mobil motýla (a pláčeme, že nemáme foťák), potkáváme odpočívající cyklisty škrábající si mrkev, řešíme mentalitu zapadlého maloměsta. Vcházíme do Cvikova, les nás přestane chránit, ale nejhorší vedro už polevilo. Nápad zajet se ještě vykoupat na Kristýnu padá, čas pokročil a honí nás hlad. Jo, zmrzlinu nemaj, došla. Prej za pár minut. Pakujem se a jedeme.

... za šesté, v autě se prcek rozbil a pláče. Manžel při nejbližší příležitosti zastaví a já nakojím, pomůže to ale jen na pět minut. Něco se mu nezdá, propocená zádíčka nebo moc vzruchů, těžko říct. Každopádně doma usne manželovi na ramínku, než se stihnu vyčůrat a umejt si ruce. Pak následuje normal domácí klasika a k výletu není co dodat 😉 snad jen, že to stálo za to a kočárek projel zatěžkávací zkouškou, už několikátou. Měli bychom poslat recenzi a žádat honorář!!!!! Chi chi 😎