Ortel, Havraní skály (Cvikov)

Na listopadový svátek vždy s manželem vyšplháme na nějaký kopec. Letos jsme chtěli něco mírnějšího, vybral místo s příznačným názvem Ortel. Dělali jsme si srandu, že snad tam nepotkáme demonstraci nácíčků....

Ráno žádný spěch, však manžel mluvil o okruhu do 8 km a kdyby se nám chtělo, tak třeba trošku prodloužit... v klidu jsme kolem půl desáté odjeli, malý provoz, žádné počítání debilů za volantem, jen jsme se posmívali jednomu rychlíkovi, který vždycky zběsile předjížděl, abychom ho dojeli na semaforu nebo za traktůrkem. Fakt to nenahnal.

Zaparkovali jsme u hřbitova a rovnou se na něj i podívali. Mám hřbitovy ráda, je to tam takové - neporušené. Sluníčko prosvítalo skrz oholené větve, přezimující ptáci poskakovali, zpívali a poskytovali pěknou zvukovou kulisu, zdi chránily proti větru a nějaký ten paprsek občas zahřál na zádech a na temeni. Idylka. Překvapilo mě, jakou rozlohu věnovali cvikovští svému hřbitovu, z poloviny zel prázdnotou, že by se tam dal hrát fotbal. Kdyby se teda nejednalo o pietní místo samozřejmě.

Od hřbitova jsme vyrazili za značkou. Ejhle, bláto, to tu dlouho nebylo. A my si posledně důkladně vydrhli boty, ale nenaimpregnovali. Sklerotici. Nebo lenoši... tak snad si nikde nenabereme.

U prvního rozcestníku nás lákají samá poetická místa: Pekelné doly, Údolí samoty.... ale my chceme stoupat na ten Ortel. S podivem žlutá vede pouze na místo "Pod Ortelem" a na samotný vrchol už cestu neznačí. Dvoukolejné bláto se mění v listnaté koryto a mění sklon, začínáme stoupat. Čím výš se dostáváme, tím větší sklon nabírá cesta. Když se vyštracháme na "Ortel - skalní vyhlídka", lapeme po dechu a kocháme se výhledem. Přesně řečeno, pohledem dolů. Při pohledu nahoru se mi totiž protočí oči - pseudocestička bez označení kamsi kolmo vzhůru, aspoň pro mé unavené nožky to tak mozek vyhodnotil. Tak hurá, jdeme. Podkluzuje to, drolí se to, ale dá se to. Nahoře, světe div se, se v kameni leskne stříbrná cedulka - "Ortel 554 m". Kurnik šuplik, to je slabota, a my tam málem vypustili duši. Sedneme si na ledový šutr, vyndáme kaiserky a vodu a posilníme se. Zapínám bundu a už poněkolikáté se rozhoduji, zda vyndat nákrčník-čelenku, fakt fouká. Ale ne, nechce se mi.

Dolů je to ještě větší nápor na nožky než nahoru, ale zvládneme nespadnout. Potkáme další dvě osoby, už druzí živáčci! Manžel mi povídá: "tady je někde mimo cestu na mapě skalní útvar "Kočár" a pak se to dá spodem projít a napojíme se zas na značku". Neváhám, proč ne? Času habaděj a terén normální. Dáváme pozor a pak se vlevo odloupne malinká pěšinka, sotva znatelná, svažuje se kamsi do lesa. Po chvíli se vynoříme u Kočáru, fakt jak pohádkový vozík jako z Popelky. No, napojit se na značku můžeme, ale teprve až když se vrátíme po pěšince zas nahoru. Uf.

A teď přijde dobrodružství. Míříme po značené cestě, taková široká, přehledná, vede zas okolo nějaké té skály. Pozorujeme orly (nebo nějaké velikánské dravce), utahujeme si z těch vrzavých zvuků, co vydávají, široká cesta najednou končí. Zčistajasna už není, jen chroští. Manžel vytáhne mapy.cz a pak zmateně hlásí, že cesta vede paralelně někde kus pod námi. Jak se to stalo?? Netušíme. Nicméně střihneme to ze stráně dolů, chytáme se stromků, vyhýbáme se kluzkým kořenům a ponecháváme hříbek na svém místě, aby dále rostl. Při napojení na cestu musíme udělat mohutný skok přes bláto, zvládneme to bez zmáčených bot.

Když jsme se tak hezky zase našli, komentuje zdejší krajinu, opuštěnost, pískovcové skály, barevnost listů, miliony hub (nejedlých nejspíš), létající cosi (manžel to označil za "okřídlené klíště"). Ani ti ptáčci moc nezpívají, je ticho.

Vyjdeme z lesa u krásné chalupy, jmenuje se Hájenka a nad ní se tyčí útvar "Čert". Vedle toho stavení leží louky a celkově tohle místo by bylo pro tábořiště jako stvořené, skvělé zázemí pro stany i zděné útočiště.

Odtud nás rozcestník vede na Havraní skály. Tipujeme, že na tak populárním místě potkáme davy, když je (poměrně) hezky a k tomu státní svátek. Navíc ta zaparkovaná auta...! Ale kdeže, nikde nikdo.  Po pohodovém kilometříku odbočíme na vyhlídku a moc se nám tu líbí. Sluníčko vytváří takový nažloutlý opar, okudlané stromy se mísí s těmi žlutými, ponurá opuštěná pole dokreslují podzimní barvy a celkově má člověk pocit, že se vrátil do dob minulých, kdy lidé žili na svých hospodářstvích a co si ručně neodkroutili, to neměli. A do toho zaštěkal pes. Aha, už nejsme sami, zpět do reality. No tak to tu ještě obejdeme, než se vrátíme.

Z krásných Havraních skal se vracíme na rozcestí, znovu kolem Hájenky, kupodivu potkáme větší skupinu turistů, a míříme k autu. Čeká nás to poetické Údolí vzdechů. V momentě, kdy si říkáme, že tady musíme příště udělat okruh s holkama, že krom toho Ortelu vlastně žádný těžký výkony, začne se ono "údolí" prudce zvedat. Já teda vyhodnocuju údolí jako něco rovinného, nejlépe s nějakou tou vodou poblíž, ale tohle je rokle, strž, soutěska, cojávím, kolena musím zvedat až k bradě pro další krok... Už nikdy nejdu na výlet, pche.

Doškrábeme se nahoru a já sním uspořený zbytek sušenky. Zasloužený cukr, což? Teď už se zasmějeme a komentujeme, že pokud s holkama, tak v opačném směru. Nahoře už zase brouzdáme rovinami a blátem a obdivujeme nepřeberné množství posedů. Zjevně tu sledují zvěř, ale dneska ani srnka, veverka nebo zajíc, však jsem říkala, ani ti ptáci. Jen sem tam dravec. Když ale fauna zklamala, furt tu máme ty houby různých tvarů a barev a hlavně velikostí. Ty pidi mini fakt tvoří svůj vlastní mikrosvět. Doblátíme se až k autu, oškrábeme bláto z bot, nasedáme a frčíme. Cestou se stavíme ještě v krámě, když od zejtřka hlásí ty lidské fronty.... Doma se odměníme irským steakem s fazolkama a jelikož se brzo stmívá, považujeme den za zdárně ukončený :-)

PS: a malý bonus - najdi žluťáska :-)