PÁLAVA 2021

Na Pálavu se jezdí (buďme upřímní) tvářit se kultůrně a hlavně vymetat sklípky. Což s půlročním prďolou určitě nehodláme podnikat😋

Mrňous už s námi absolvoval čtyři dny v Berouně (hotel + snídaně), týden na Šumavě u Lipna (apartmán) a týden v Orlických horách (kemp + plná penze), takže další týden v apartmánu zvládneme levou zadní, máme natrénováno. Kufr pojme kočárek, nosítko, zavazadla, ikeáckou tašku plnou jídla, na pohodu, když jedeme ve třech a ne v pěti.

Manžel během řízení neustále kouká z okna a nadšeně komentuje vinice, obří přehradu Nové Mlýny, nález Věstonické Venuše, středomořské klima a obloukem zpět k vinicím a Novým Mlýnům... Já sedím vedle nové 360° sedačky a ňuňám se s prckem a poslouchám na tři čtvrtě ucha 😋 

OPATŘENÍ

Paní domácí nám předává apartmán s krásným moravským přízvukem, roušky nic, potvrzení bezinfekčnosti nic, podání ruky v pohodě, ukáže nám bydlení a zejména skříňku pod dřezem, ve které čeká na deset lahví jejich domácího vína, stovku za kus, co vypijeme, to vypijeme. Chováme se ekologicky, třídíme plast versus zbytek, paní to pak odveze.

VÝLETY

Jelikož nás paní domácí navnadila, že svého času z baráku vyšlapala s kočárem až na hrad, ač si trochu mákla, nepovažujeme se za nějaký ořezávátka a směle vykročíme týmž směrem. Bohužel, zub času vykotlal cestu do méně schůdné podoby. Když se dokodrcáme přes kořeny a šutry a bláto úzkým korytem k první naučné ceduli, začínáme spekulovat, že před lety to tu muselo vypadat jinak, neb paní nepůsobila dojmem sebevražedné horalky. U cedule  se směju, že místní endemit se jmenuje "kobylka sága". Ha, sága, Tak jde čas, Dallas nebo něco podobného?? Napůl schovaní v trávě za doprovodu hordy bělásků a baboček a okáčů dorazíme k první vyhlídce. A světe div se, tam na miříkovité květině pózuje endemit sága!!!!! Foťák nelení, zvládneme pak i selfie a zlatohlávka na zlatém klasu. Takovou lepší cestou se octneme u skalní stěny Pod Martinkou, kde obdivujeme statečné horolezce. A teď to přijde. Dál nás čekají schody. Ne zrovna úhledně tvarované a nizoučké. Nu což, nosítko jsme nechali v chalupě, takže dítě beru já, kočár manžel. Pak už třikrát sláva, protože až k Děvičkám vede vrstevnice a široká cesta plná chrobáků, živých i rozšlapaných.

Na Děvičkách, alias Dívčím hrádku, se zrovna pilně makalo (jeden pracant nosil kameny určené k zasazení do zídky), takže mladý brigádník v boudičce vyřvával, že máme dobrovolně přispět. V podstatě takový neoficiální vlezný. Na samotné části zříceniny už se fakt s kočárkem nedalo, takže jsme se vystřídali v hlídání kočárku. Pak kojení a návrat, manžel to zkusil druhou cestou a já na jistotu tou vrstevnicovou, u rozcestníku jsme se zdárně sešli a přes schody a Martinku hurá na chaloupku.

Další den jsme za svou destinaci zvolili Mikulov. Přijeli jsme za veliké mlhy a mžení, tak jsme ponuře zamířili na židovský hřbitov. Děťátko mělo taky deštivou náladu a marně jsem mu vysvětlovala, že na hřbitově se nekřičí. Ale po chvíli v nosítku usnulo. Paní nám hrozně nabízela ke vstupenkám i výklad za 10 Kč příplatek, ale my odmítli. Stejně pak, když už jsme si pročítali cedule v muzeu, se nám neustále lepila na paty a poučovala nás. 😊Ze hřbitova jsme ještě doťapali před židovskou synagogu, ale jen jsme omrkli hezkou hebrejštinu a pokračovali do centra. Lidí i slunce začalo přibývat, takže jsme sundávali vrstvy a schovali se do stinného zámeckého parku. Pár foteček, ale už nás honilo hladové břicho. To by člověk neřekl, že v turistickém Mikulově mají pouze dvě restaurace a pak nějakej kebab do ruky a zmrzliny kavárny. Ukořistili jsme poslední místečko vevnitř...

Odpoledne jsme opět kolem ZUŠky prošli do parku, mimčo taky dostalo jídlo, a pak jsme se psychicky připravili na výstup na Svatý kopeček. Zarazil nás nedostatek cedulí. Trošku jsme to hledali. Nástup na křížovou cestu vedl přes schody. Nojo, s tím jsme počítali. S čím jsme ale nepočítali, bylo, že i celý zbytek výstupu (opravdu úplně celý) bylo nutné kočárek nést. Chvíli jsem prcka tahala v náručí, ale pak na poslední metry v kočáru, kde přes kočárkotřesení usnul. Lidi kolem si klepali na čelo, nebo trousili nepříliš potiché poznámky, jako "blázni" nebo "chudáci". Nahoře jsme se kochali výhledem na červený Mikulov a na dravce na obloze. Jiný pár s kočárkem se nás ptal, kudy jsme přišli, že ta jejich cesta nic moc. Vyšlo najevo, že ta jejich cesta super, ale stejně jsme to nazpátek riskli třetím možným směrem. Kdyby jen tak vedly ty ukazatele z centra tou poslední cestou!! Komfortní na jízdu kočárkem.

Třetí den jsme půlku strávili v archeologickém muzeu v Pavlově a odpoledne na výletě na Sirotčí hrádek a Stolovou horu. To muzeum mě vysloveně nadchlo, postavili jej přímo nad nalezištěm. Prostě okolo kostí vztyčili zdi. Pěkná bezbariérová a interaktivní úprava, krása! Jako bonus před muzeem stála ekobio kavárna s výbornou kávou i cheesecakem s posezením na paletách. Odpoledne jsme vláčeli kočár pod Sirotčí hrádek a zase se vystřídali, a pak na Stolovou horu s nosítkem. Prcek přestal plakat a užíval si, že ho chráním před větrem kapucou a čepicí a dekou a tulil se šťastnej jak blecha.

Lednice - tam by se dalo toulat celé dny. Chytli jsme příjemný slunný den a křižovali zahrady a park (manžel mě furt poučoval o rozdílu mezi těmito termíny). Obdivovali jsme rekonstruovaný minaret, vodní kanály a ptactvo a suchý stromy, lodní dopravu, koňské povozy se znuděnými vozky, a příjemný klid. Překvapilo nás, že zachovali normální ceny, žádný turistický přirážky.

Valtice - kde jen zaparkovat? Křižovali jsme to městečko dost dlouho, než jsme se domotali k zámku. Suverénně jsme našli cestu do zahrad - ehem, to parku, a statečně tlačili kočárek. Až do momentu, kdy jsme poměrně záhy narazili na závoru. Vpravo skála, vlevo stromy, závora vysoká tak, že kočárek neprojel. Naštěstí se tam pohyboval mladý páreček a chlapík nabídl, že manželovi pomůže kočár přenést. Nemohla jsem se na to koukat, ale hoši to zvládli 😁 i s tou pláštěnkou. Chvíli jsme se prodírali takovým houštím, že mi přicházely myšlenky jako "ztratili jsme se", nebo "nikam to nevede" a "rozbijeme kočárek a podrápeme dítě". Naštěstí moje utrpení zanedlouho skončilo, narazili jsme na silnici. Pak, byť převýšení ohromné, už jsme pokračovali s pevnou půdou pod nohama. Cestou jsem pomocí aplikace identifikovala dřín, trnku, hloh a pár dalších všudypřítomných rostlin. Člověk zná názvy, ale nepřiřadí k nim obraz... Pokochali jsme se antikou uprostřed pustiny, naučnou stezkou Bosou nohou (to asi jen pro děti v parném létě), obdivovala jsem keltský stromový "horoskop", zejména strom "fýkovník"!!!

Poslední den jsme věnovali Lednickým rybníkům, v jejichž okolí se nachází Hraniční hrádek, Rybniční rybník, Apollonův chrám a taky spousta cyklistů. Nejvíc nás rozsekalo sousoší "Tři grácie", ty jejich nahatý zadky ☺ bláto, bláto, samý bláto, pak racci, ibišek, hmyz, cyklisti, cyklisti, hustý stromy, sem tam průhled na rybník, potkali jsme užovku obojkovou, no a pak jsme hrozně zmokli a pak vysvitla žlutá koule a nastal pařák. Prostě krásný konec léta.

PS: a jak to dopadlo s lahvemi? Tuším, že jsme za ten týden vypili tři nebo čtyři.... (????) 😎😎😎