LISABON - podzim 2019

Tak nějak je ve hře, že bychom v létě chtěli s dětmi do Portugalska. Když si tedy plánujeme s manželem prodloužený víkend, konečná volba padne právě na Lisabon, aspoň to tam očíhneme...

I když autobusem jedeme ve tři odpo, já si beru dovolenou. Nač se honit. Balíme poskrovnu, musíme se vejít do malých batůžků. Oproti loňské Barceloně ale počítáme s o trochu větší zimou, přecejen letíme o měsíc dýl. Praha nás vítá hroznou mlhou, ale v Lisabonu prý mají 20 °C, to zní nadějně. V kýžených 19:15 se nic neděje, odlet posunut. Když už konečně sedíme na palubě a captain speaking nám sděluje, že se zpozdíme o 10-15 minut, jen odevzdaně sedíme. A prej ještě "thank you for your competition". Asi jsme se porvali o sedadla nebo tak něco. Ve 20:15 se letadlo konečně dává do pohybu. Ale jen popojíždí, nikam se neletí.... nakonec startujeme ve 20:40. Hoďka a půl, no, to už jsme dávno měli mít naservírovanou večeři, na tu si ale ještě další hodinu počkáme, prej kvůli turbulencím. Nesnáším lítání, ale nezbývá, než odevzdaně sedět a říkat si, že to houpání je stejné jako na lodi ve vysokých vlnách. Konečně  přistáváme, Ještě ale zbývá projít naprosto vymeteným letištěm, najít příšerně značený metro a dokodrcat se do centra, kde máme hostel. Na recepci vstupujeme v 00:20 portugalského času, my v hlavách cítíme tu českou hodinu navíc a jsme úplně kaput. Chlápek má pěknou výslovnost, působí flegmaticky a na pohodu. Nádherná změna po tom strašným metru plným černochů a sociálně slabších - taková feťácká žebravá banda. Pokojík působí útulně, s typickým pidi balkónkem (bohužel orientovaným přímo na rušnou ulici) a milejma obrázkama nad postelí. Hodíme rychlosprchu a  ZZzzzzz.......

PÁTEK - COURÁNÍ PO LISABONU

Se vstáváním logicky moc nespěcháme, cesta byla náročná a dlouhá. Ale tady se stejně život rozjíždí až po deváté. Hned pod hotelem se nachází kavárna s typickými sladkostmi, takový to přeslazený pečivo, co vám slepí pusu. Vypadá to lákavě, ale nechápeme systém objednávání. Neva, naší bezradnosti si všiml číšník a posadil nás ke stolečku, že nám přinese, co chceme. Chtěli jsme kafe a čoko croissanty. Tož, přinesl nám požadované dobroty a navíc kartičku - takovou kreditku, kam nahrál naši objednávku. Když v klidu dosnídáme (a s čoko croissantem máme co dělat), dojdeme s kartičkou ke kase a zaplatíme.

Odtud zamíříme pěší magistrálou k moři. Na semafory se tu prdí, protože je tu nespočet uliček, které křižují ty hlavní. Po obou stranách lákají nebohé prachaté turisty luxusní značky a šílený modely ve vitrínách. Ani kdyby mi zaplatili, tak bych to na sebe nevzala :-D Jak pořád uličky křižují pěší zóny, vznikají malá náměstíčka. Na každém z nich stojí kamenná budka s hvězdicovým půdorysem, většinou tam nabízí kafe a pečivo, někdy pivo a klobásy a hranolky... náměstíčka lemují trhovci s bio taškama, ručníma šperkama, vyřezávanýma ozdobama a každou chvíli míjíme vozík s pečenýma kaštanama.

V půl jedné obdivujeme na pláži pána, co staví sochy v písku. Sluníčko peče, stačily by kraťasy, ale občas studeně foukne, je to zrádný. Skvělý postřeh: zkoušeli jsme najít WC. Bez úspěchu. Jako v Praze. Kde nic tu nic, dokonce ani na vlakovém nádraží ani v Burger Kingu. Ale vzpomínám na Budapešť, kde jsme na každém rohu takřka překračovali bezdomovce. Tady nic. Jen nám nějací týpci úplně bez skrupulí a bez schovávání uprostřed náměstí nabízí "hašiš koks marihuana?". Odolali jsme a nekoupili..... :-D

Od moře jsme se otočili zase zpátky a prošli nádherným parkem Eudardo VII, obrovská travnatá plocha s keříkama vystříhanýma do souměrné mozaiky. Rovnou navazoval Jardim Amalia Rodrigues s "naháčkou" - socha velmi buclaté nahaté paní, na klíně drží taktéž nahaté děcko. Umění, nač se rozpakovat. Na konci parčíku stojí luxusní hotýlek s bazénkem a pěkným květinovým porostem, ve kterém se prohání včely a motýli. Ó ano, motýli, cvak cvak! Taky tu rostl jakýsi ovocný strom, jehož plody připomínaly něco mezi šiškou a mirabelkou.

Dál jsme prolezli ještě čtvrť Alfama, nejstarší část Lisabonu. Dlážděné cestičky cik cak mezi historickými domy. Snad každý barák je pokrytý kachličkovou mozaikou, nejčastěji světle modrá barva. Vymysleli jsme si teorii, že to je kvůli ochlazení domu, ale samozřejmě se řemeslníci museli hecovat, kdo tomu dá lepší vzor. Nahoře u Castelo da Sao Jorge si dáme pivo a kocháme se klidem a mírem, sluníčkem, výhledem na červené střechy a malebný Lisabon. Ještě nějakou dobu trajdáme a jak se večer nachýlí, hlad nás nutí všímat si jiných aspektů města. Co se nabízí? Ryby. Miliony ryb, všude. Visí v chlaďácích ve výloze, ukážeš si a obsluha připraví. To mě neláká, manžela ano. Někde se to tváří předraženě, jinde pajzlovitě, někde přeplněné, někde zatím moc prázdné (máme hlad dřív než Portugalci a Amíci), nakonec vejdeme do téměř prázdné indické restaurace a tak luxusní baštu jsme už dlouho neokusili, mňam! Ještě rádi vytahujeme z batůžku svetřík a hurá zpátky na hotel a spát.

SOBOTA - CASCAIS, Cabo da Roca

Posnídáme opět v "naší" kavárně, už poučeni o jejím chodu, a vyrazíme na nádraží. Z vlaku, který se nijak neliší od těch našich, pokukujeme po krajině, namátkou míjíme Ponte 25 de Abril (takový ála San Francisco červený most), Padrao dos Descubrimentos (kamenný monument lodi - pocta mořeplavcům objevitelům), Torre de Belem, až se dostaneme do Cascais. Kaškaš. S hodně šišlavým 'š'. Hledáme autobus 403, kterým se svezeme na Cabo da Roca, nejzápadnější výběžek Evropy. Připomíná to tu řeckou ostrovní krajinu, hlubší údolí a úzké serpentinové uličky, sem tam zastávka v malé vesnici, kde si místňáci tykají s řidičem. Nebo aspoň z toho jejich halekání a stavění přímo u baráku tak soudím. Po vyklopení z busu obhlížíme terén - docela dost turistů, nádherné nizounké kleče, vysoké příbojové vlny tříštící se o útes, dřevěné zábradlí, za které se nesmí, ale mnoho tydýtů si klidně proleze skrz a dělá umělecká selfie. U pomníku nás opět štvou turistky, které tam musí za každou cenu nacvakat stopadesát snímků a kritizovat fotografa, jak to má zase předělat.... na tohle mě neužije, jdu si fotit faunu a floru. Mám nádhernou vážku a taky hada. Toho teda nemám, odplazil se moc rychle, protože tam pár turistů na něj děsně ječelo. Když se dostatečně porozhlédneme a užijeme si pocit, že dál už to nejde, že jsme se dostali na kraj světa, zalezeme do závětří a sníme sváču a pivo, co jsme koupili v plechovce v obchůdku. Potom čekáme na autobus, opět značení zastávek mizerné. Vedle nás sedí skupinka Rusek, která se mohutně líčí, hulí a řve.

Zpátky v Cascais se poměrně snadno zorientujeme a míříme na pláž. Sluníčko nám přeje, pár lidí se koupe, je tu živo. Sednu si na zídku a manžel odběhne koupit spritz. Pekelně drahej sice, ale stojí to za to. Dívat se na moře, sluneční brejle na nose, popíjet lahodný nápoj, nechat se prohřívat opožděným létem, o nic se nestarat .... nádherné. Vše má ale svůj konec, a tak vyrazíme zpátky na vlak. Cestou se zastavíme v krámě s botama a manžel si jedny koupí, staré rovnou venku vyhodí do koše. No, už to bylo nezbytně nutné!

Večer v Lisabonu prolejzáme malé zapadlé uličky, abychom našli nějaký typický podnik. Manželovi se líbí jeden, kde opět visí ve výloze fláky masa. Tak se necháme usadit a když nám donesou "předkrm" (nevím, jak se tomu říká), objevíme nějakou rybí pastu, olivovou pastu, bílý chleba, slané máslo a ještě možná něco. Podle toho, co sníme, nám to nakonec zúčtujou. Poměrně normální cenu jídla draze přebije lahev vína. Nechci si stěžovat, ale vařej tady mizerně, maso mi nechutná, hranolky přepálený, ubrus špinavý, záchod navoněný, ale mrňavý a těžko najitelný.  Těžko najitelným se ukáže být i náš hotel, cestou domů bloudíme. Když se objevíme u menší nemocnice, podle mapy se zorientujeme a dál pokračujeme přímou cestou. Zaujme nás čínský obchod - dlouhé metry regálů s nudlemi na tisíc způsobů, mraky koření. U kasy uvidíme konzervy sardinek, ale čokoládových. Neváháme a koupíme domů holkám jako suvenýr :-)

NEDĚLE - SINTRA

Posouvá se čas, v ČR i v Portugalsku, takže klídek! Neděle v Lisabonu znamená zavřené kavárny. Kam na snídani? Kousek od nás je supermarket, snad to klapne tam. Ó, ani nemusíme lízt dovnitř pro nějakou tu housku, protože zde mají kavárnu. V menu nabízí croissant+kafe+fresh za pět éček. Jasná páka, ale jako já to nechci se šunkou, já chci čokoládovej. Ptáme se obsluhy. Ta je dutá, volá si kamarádku. Ta vrtí hlavou a volá nadřízenou. Ta se znova ptá, co chci, připadám si jak tatar, ale znovu - jestli mi ten croissant v menu můžou dát čokoládový místo šunkový? Koukaj jak sůvy z nudlí, myslí si svoje, něco nám namarkujou a pošlou nás sednout si. Po chvíli dostáváme snídani, já bez croissantu. Po další chvíli mi to vítězoslavně donesou, pěkně rozehřáté, jak je zvykem. A největší sranda? Oba ty croissanty chutnají velmi sladce - jak ten manželův se šunkou, tak ten můj s nutellou. Slaďura jak cyp, odteď půst :-D

Hele, co to? "Běhá celý Lisabon"? No asi jo. Hlavní třída, na kterou už jsme si zvykli jak na svoji mateřskou, se proměnila. Zmizely stánky trhovců, přibyly propagační materiály, zátarasy, policisté, šatny, atrakce... na náměstí si tedy počkáme na hromadný start, s humorem si zafandíme a zalitujeme, že taky neběžíme, a s povzdechem se odebereme na nádraží. Ještěže jdeme včas, půl hodiny před odjezdem si sedáme a než vlak vyrazí ze stanice, stojí se v uličkách. Ha, vyhráli jsme to, žabaři! Dneska nesledujeme monumenty, ale panelákové předměstí. Hýří barvami a starobou, hemží se to černochy a různými přistěhovalci a lidmi, které bychom u nás asi označili za "bílé cikány". Prostě lisabonská chudina, ale ne přímo slum nebo ghetto. Při vystupování do sebe naráží davy, polovina lidí chce ven a polovina lidí se přes turnikety mačká dovnitř, protože tou samou soupravou pofrčí do Lisabonu. Hroznej chaos a psychóza. Konečně se prodereme ven, odmítneme stovky rikšů a věříme vlastním nohám, že nás donesou. Moc se mi líbí množství nejrůznějších soch, které lemují chodník, všech uměleckých stylů. Nejvíc obdivuju mozaikovou rubikovku. Cesta nás dovede na náměstíčko s radnicí říkaj teda tomu Cámara municipal, už od roku 1790, kousek dál vstupujeme do jakési botanky. Nebo parku. Nebo hradní zahrady. Těžko říct. Ale vede tu poměrně divoká síť cestiček, roztodivné květy a rostlinky lákají k focení a čuchání, jsme zpocení jak psi, ale stále šplháme výš a výš. Ha, takže asi hradní zahrada, protože zde se nachází Castelo dos Mouros. Přístup odepřen, museli bychom si někde koupit vstupenku a zas tak moc nás to nezajímá. Když postoupíme ještě kousek dál, vyloupneme se pod veleznámým cukrátkovým hradem Palácio Nacional da Pena. Slátanina barev, ale nádherné věžičky a hradby, k tomu velefronta, rikšové i autobusy, business jak cyp. Na lavičce sníme svačinku a přes ten pěkný park zase slezeme dolů. Jelikož fakt skýtá mnoho mnoho cest, zpátky prožíváme velké dobrodružství. Neznačí to tu zrovna úplně blbuvzdorně, takže občas je to přes bláto a kořeny a přes skalky málem jak ferraty. Joo, dole zrovna potkáváme bandu mladejch s lanama a průvodcem-instruktorem, jak se cvakají na jednu učební stěnu... Kolem třetí už zase nastupujeme do vlaku a vracíme se do Lisabonu.

Večer se vrtneme do rádoby luxusnější restaurace, ale mé chuťové buňky prožívají těžké zklamání, zase přemaštěný a bez jakéhokoli koření a upatlaný ubrusy a tak. Ale zasytíme se. Pak poslední večerní procházka, díky za svetřík, a na pokoji pobalíme pár svých švestek do baťohu, poprosíme recepci o objednání taxíku na ráno a hotovo.

PONDĚLÍ - cesta

Taxi na nás čeká v pět, rozespale zíráme a tupě v autě mlčíme, na letišti se manžel rychle zorientuje a koupíme si kafe a croissant (co jiného taky), ani se nenudíme, protože jsme fakt vyvoraný. Pak už frk frk, samoodbavení v automatu, světe div se posadí nás vedle sebe a ještě na lepší sedadla, šišlavá instruktáž, kde najdeme dýchací masky a nafukovací vesty, a hurá do vzduchu. V letadle učiníme radostný objev: hrozně moc nám chutná řecký jogurt. Pán vedle nás nám ten svůj daroval, ale my jsme se trapně rozpakovali a nepřijali.... V Praze bum prásk vítr nevlídno ošklivo, ach jo, tak dojedeme k autobusu, zbaštíme něco velmi nezdravého a už se vezeme až domů. Lisabon byl fajn a v mnohém mi připomínal tu naši zemičku.