LETIŠTĚ HRADČANY

Ralsko, letiště Hradčany. Mnohým slouží stále jako letiště, mnozí využívají pro in-line a cyklistiku, často se zde konají různé závody a srazy.

Proč na letiště? Protože tento bod se nachází zhruba v polovině spojnice míst A a B, máme to s druhou částí rodiny stejně daleko. Jako správní buržousti si s sebou vezeme piknik náčiní a dort na oslavu, jako správní sportovci přibalíme in-line a koloběžky a badminton...

Naše část výpravy byla nechtít obohacena o zážitek hořícího auta, naštěstí ne našeho. Stálo v levém pruhu, plameny šlehaly několik metrů, pálená chemie smrděla na sto honů a jako zvukový efekt se přidaly vybuchující pneumatiky. Do pár minut přihoukali cajti, zaflekovali to napříč a jali se vyšetřování. To už jsme ale díky navigaci našli, kudy překážku objet, takže jsme se otáčeli a hurá na oslavu.

Děti se samozřejmě okamžitě vrhly na sebe navzájem a současně na chipsy a jiné pochutiny. Dospěláci se pokoušeli o umírněnost, ať se aspoň trochu slyší a něco dozví. Z toho adrenalinového požáru nám vyhládlo, takže se pouštíme i do oběda. Tři oslavenci, zejména ten nejmladší, 10 let, se dožadují darů, takže nasadíme brusle a díme, že za půl hoďky. Od posledně se džuzny v asfaltu značně prohloubily, pukliny už nejdou objet, takže pro nás, co neumí brzdit, je to permanentní stres a pozorné sledování hladiny. I tak je to ale stokrát lepší, než zkoušet se nezabít v kopcích a v terénu.

Začíná pršet. Schováváme dort a choulíme se pod vyklopeným víkem kufru. Než ale vše poklidíme, déšť se uklidní a zase vyndaváme, gratulujeme, zapalujeme, zfoukáváme, rozbalujeme, radujeme, baštíme... a zase začne pršet, tentokrát o trochu víc a dýl, takže někteří zalezou do auta a ostatní se druží pod kufrem.

Když už jen mrholí, omladina vyjede na koloběžky, hraje badminton, dospěláci taky tak, povídáme si a setkání nám zpestří sraz karos. Jo, smradlavé učouděné karosy z celých Čech a Slovenska, s ruskou hvězdou, s tramvajovým klaksonem, přestavěný na obytňák, vězeňský.... hezký. Máváme jak šílení, řehníme se a je nám fajn.

Ale žene se černočerná temnota, tohle už je vážný. Spršku jsme přežili, déšť taky, ale tohle matičko, tohle nepřežijem. Honem nakládáme do aut a jen co zabouchneme dveře a připoutáme se, začne slejvák jak cyp. Jedem šedesátkou, stěrače naplno, a vidíme velký kulový a neslyšíme vlastního slova, tma jak o půlnoci. Modlíme se o bezpečnou jízdu a pán Bůh nás vyslyšel, zdárně dojedeme na místo určení a užíváme si klidný večer.

A proč je na fotce ten křižák? No protože ani jedna fotka z oslavy, kterou jsem pořídila, nezabrala osobu. Těch pár obrázků, co jsem cvakla, vzniklo během plížení se trávou, ještě před prvním deštěm.... ohromný pavouk, pár kobylek a jeden motýlek :-)