KOJENÍ

Porody se rozebíraj furt, ale o kojení se nikdo nezmiňuje. Jaké jsou jeho slasti a strasti?

Občas se mě někdo zeptal, jestli chci kojit, a jak dlouho chci kojit. Přišlo mi to jako hloupá otázka, jasně že chci, a nevím, jak dlouho to půjde....

Nikdo mě nikdy nevaroval, že kojení bolí.

Jelikož k prvnímu přiložení došlo opožděně a pak s mnohem menší frekvencí, než by bylo žádoucí, dítě sálo a sálo a nic neteklo a neteklo. Dobrotivá sestra kojná rozkazuje kojit klidně 45 minut!! Opáčím, že to bolí, že ty bradavky to nedávají, ale ona si stojí za svým, bolí to každou, tak co si stěžuju. Přijde milosrdná sestra a říká - ne ne, maximálně 10-15 minut z jednoho, z druhýho, pak odstavit. To nemá smysl, aby vás rozkousal. Přijde jiná sestra a pokyn zní neodstavovat, nepřerušovat. Do toho slyším úplně jiné pokyny pro spolubydlící-druhorodičky. Jsem z toho jelen. Ale taky je to bolí, a bolelo i u prvního, tak neremcám.

Jenže.... nechám ho cumlat těch přikázaných maximum minut, což znamená 45 minut jedno prso, a když ho odendám, vidím téci krev. Juchů. No mám ještě druhý. Po dalším kojení vidím téci krev i z druhého. Juchů. Co včil? Nechci remcat, ale tohle ... už asi je trochu moc??

Přijde dětská vizita, ptám se. Autorita říká - mazat Bepanthenem PLUS a nechat dýchat. Vtipné. Dýchat. To moc provést nejde. Mažu poslušně krémem, ale akorát to štípe, před kojením se to musí utřít, já se stále ještě kymácím, jakmile změním polohu, černo a hvězdičky. Přijde jiná, radí nechat jenom nechat zaschnout kapičku mlíka. Jestli už se nějaký to mlezivo tvoří. To mi zní líp jak krém, zkouším. Ale bolí, nehojí, bodejť by taky jo, když musím kojit.

To slovo začínám nenávidět. Kojení. Kojit. Dát mlíčko. Napít. Peklo. Plameny. Žár. Bolest. Pálivá, stálá, mučivá bolest.

Přijde další sestra. Nesměle pípnu, že mi z bradavek teče krev. Sestra okamžitě, že nesmím kojit, krev je pro miminko nestravitelná!!!! V duchu zajásám. Sestra mi okoukne ty prsa a říká, že tohle je fakt mazec, krém dobrej, ale radši hydrogel hojící polštářky. Nějaký mi přinese. Ó, ta úleva! Krásně to chladí. Taky mi zakazuje kojit, nejmíň do vizity, kdy se na ty prsa zase podívají. Juchů. A slibuje, že plačícímu dítěti dají Nutrilon. Sláva, nebude hladovět. Už bych měla mít mlíko, ale nemám a navíc nesmím kojit.

Až do pěti ráno. Přiřítí se matrona s vozíčkem, dává mi syna a rozkazuje kojit. Já se ohradím, že nemůžu, že to mám zakázaný, že se musím zahojit, ale ona na mě koukne tak zvrchu a tak hrozivě, že se div nerozklepu a synáčka si vezmu a přiložím. A pláču, ale přiložím. Jsem zbídačená, ubitá, nešťastná. Musím kojit a slibovali, že nemusím.... při vizitě mi gyndaři říkají, že by už mě mohli pustit, že to všechno šití se mi zahojilo, děloha krásně zatažená, transfuzi jsem nakonec nemusela, železo mi napíšou na hematologii, na velký už jsem byla, cukrovkářskej obraz v pořádku. Tak ještě co řeknou dětský. A staniční sestra vííííí o mých bradavkách, ví o mém bolu a trápení, nechávají si mě další den, ať se to fakt hojí a mají jistotu, že doma budu v cajku.

Další den se v cajku necítím, ale krev neteče, to nejhorší se zatáhlo. Navíc ty polštářky fakt chladí. Propouští mě domů.

A teď přátelé: co doma?? V porodnici mě naučili smotat si velkej polštář, je tam polohovací postel. Doma spíme na rozkládacím gauči. Kojit vleže nepřichází v úvahu. Už jsem nastudovala termíny a obrázky k fotbalovému čili bočnímu držení a k příčné poloze. Po několika pokusech s různými polštáři se ustálím, ale nic moc. Koupili jsme totiž kojící křeslo, jenže je houpací, nohama nedosáhnu na zem, nemůžu si do něj sednou a hlavně z něho vstát. Zlatá corona, nejde si vybrat nic v krámě. Takže opět internet a tentokrát volíme rozkládací křesílko, který za ohromného lijáku manžel s kámošem přivezou. V něm se opravdu kojí mnohem lépe, je dost široký, takže si i můžu miminko položit vedle sebe, než si připravím polštář. Vzpomínám si, že prý dětské sliny jsou agresivní, takže po kojení otřít prsa. Dávám si na improvizovaný stoleček mističku se žínkou a lahvičku s převařenou vodou. K tomu vyvařený kelímek - na odstříkávání, aby se nezalknul tím proudem. Sice laktace nastoupila opožděně, zato vydatně.

Zkouším odsávačku. Bolí to, ale ne tolik, co kojení. Kupodivu ten drajv je velký, je to manuál, takže nemůžu regulovat tah, no a za deset minut odsáto. Chce to teda grif. Proč odsávám? Protože mám mlíka nějak přebytky, hlavně v noci. A pak se objeví krev. Zase. To nemůžu ani kojit, ani odsávat, jsem doma sotva tři dny. Zoufalství. Jednak to fakt je agónie a druhak aby chudáček neměl hlad, koupili jsme pro jistotu Nutrilon. Aplikuju hydrogel, mažu Bepanthen, nechávám schnout mlíko. Jen nechodím odhalená, to bych zmrzla. A představte si bradavky v zimě - to bolí i zdravého člověka. Zkouším odstříkat ručně, docela to zvládám. Do umyvadla samozřejmě. Než chce jíst, to nejhorší se zatáhne, a přistoupila jsem ke kloboučkům. Dle návodu se nejprve navlhčí a pak podtlakem vcucnou bradavku. Je to zdlouhavé a dítě z pláče přechází v křik a z křiku v jekot. Ale pak se přisaje.... pláču.

Tři dny jedu na kloboučcích, sem tam se odvážím bez nich. Nakonec si řeknu, že na to prdím a prostě to vydržím, kloboučky vynechávám. Pomohly, ale je to vopruz je furt nandavat. Než se přisaje, tak to zase spadne, proces se opakuje. Pak vyvařovat...

I po měsíci kojení se spustí krev, protože mi strhnul stroupek. Po dvou měsících se to lepší prso zatáhlo natolik, že bych nepoznala zranění, ale v tom druhém je pořád kráter. Naštěstí se nová kůže tvoří tak, že to tolik nedře o prsní vložku. Podprda bez vložky, to by nešlo. Drhnout ty živý rány o látku..... nemůžu se předklonit, spát na boku, nikoho obejmout, přemlouvám se a psychicky připravuju na sundání podprsenky, vlízt do sprchy, to je sebezapření jak cyp. Opatrně přendávám sprchu z ruky do ruky, cákám na záda, a zbytek těla, hrudník a podpaží umeju jen žínkou. Když se cítím líp, troufnu si i na celé tělo, hlavně proto, že bych se měla za špindíru a při vstávání v noci se člověk zapotí.

Frekvence kojení? Ráda bych pravidelnost, ale to se prý ustálí až někde na třech měsících. Zatím se snažíme, aby dítě rozlišilo den a noc, což se daří, v noci má jeden výrazně delší interval, zato přes den někdy chce už i po hodině.

Zmínila jsem podprsenky. Kupovat něco dopředu je blbost. A kupovat to přes internet taky. Bohužel jsem se dopustila obou chyb, té druhé nedobrovolně (covid opatření, juchů všechno zavřené). Nechápu, proč na tý podprdě jdou švy přímo přes bradavku. Kurňa to mělo bejt na kojení, a kojení bolí, eh????? Takže nechceme nic na bradavce, eh???? Ale z fotky jsem to nepoznala..... a velikost: koupila jsem o číslo větší košíčky. Chyba lávky, mělo to být aspoň o dvě, ne-li o tři. O tři při plných ňadrech, o dvě po kojení. Vložky do podprsenky jsem taky pořizovala dopředu a to se vyplatilo.

Zhruba na měsíci mi doktorka říká, že dítě je "překrmovaný". Nojooo, otesánek. Tak mám teda kojit míň? Ne, to nechte plavat, ono si to sedne. A navíc stejně mu to prso dáte, když vám bude řvát.... což má asi pravdu. Jako zázrakem "si to sedlo" hned druhý den po návštěvě doktorky, přestal řvát každou hodinu. Asi měl jen nějaký výkyv, deficit z porodnice. Nabral síly, tak ji hned využil na nezměrné krmení.

Kojení je radost, ale prvních několik měsíců teda ne. Radost spíš rozumová, že dítě má přirozený zdroj výživy, vitamínů, podporu imunity. Taky že nemusíme nic kupovat. A pocit, že "tak se to má, tak je to správně". Zatím si neumím představit, že kojím jinde než doma, nebo u někoho na návštěvě. Třeba v čekárně u doktorky vůbec. Nemám s sebou polštář..... možná až bude držet hlavičku, zase se to změní :-)

Tři měsíce po porodu: světe div se, po měsíci používání Purelanu (neskrývaná reklama) se mi bradavka zahojila. Ta lepší to zvládla už za čtrnáct dní :) jaká slast, že si můžu vlastní miminko pochovat v náručí a neplakat u toho bolestí :)