JULIO CORTÁZAR - Axolotl

Používám "jméno" Teena Axolotl. Teena je samosebou odvozené od Týny, zřejmě tedy Kristýny, na to asi netřeba žádná složitá dedukce. Ale proč axolotl? To je prosím pěkně zvířátko. Na špánině jsme četli stejnojmennou povídku. Jelikož vejšku už jsem nestudovala v době kamenné, hned jsem gůglila, jak ten mlok-ještěrka-cosi vypadá. Zanedlouho poté jsem někde musela zadávat registrační údaje nebo tak něco, nenapadlo mě nic lepšího, než využít nedávno objeveného axolotla. Jo, a povídku jsem dosud nenašla v češtině, takže níže přikládám svůj neautorizovaný, amatérský a poněkud kostrbatý překlad.

Julio Cortázar - AXOLOTL

Bývala doba, kdy jsem často myslel na axolotly. Chodíval jsem za nimi do Jardín des Plantes (botanická zahrada - pozn. překladatele) a celé hodiny se na ně díval, pozoroval jejich nehybnost, skryté pohyby. Teď jsem axolotl.

Zavedla mě za nimi náhoda jednoho jarního dopoledne, když Paříž otvírala svou paví krásu po dlouhé zimě. Sjížděl jsem bulvárem Port Royal, zabočil do St. Marcel a pak St. Hôpital, zahlédl zeleň mezi tou šedí a vzpomněl si na lvy. Kamarádil jsem se se lvy, pantery, ale nikdy jsem nezašel do tmavé vlhké budovy s akvárii. Opřel jsem kolo o zábradlí a šel si prohlédnout tulipány. Lvi byli oškliví a smutní a moje puma spala. Rozhodl jsem se pro akvária, bez povšimnutí minul obyčejné ryby, až jsem nečekaně narazil na axolotly. Díval jsem se na ně hodinu, než jsem odešel, neschopný čehokoli jiného.

V knihovně Saint-Geneviéve jsem popadl slovník, který mě poučil, že axolotlové se líhnou z larev, jsou opatření žábrami, třída obojživelník, řád salamandr. Že pochází z Mexika, to jsem na nich poznal sám, a to díky jejich aztéckým růžovým tvářím a taky ceduli v horní části akvária. Dočetl jsem se, že v Africe objevili několik jedinců schopných přežít období sucha v tvrdé zemi, a když přijdou deště, vrací se do vody. Dozvěděl jsem se jejich španělský název - ajolote (čti "acholote"), zmínku, že jsou jedlí, a že jejich tuk se používal (a prý už neužívá) stejně jako tresčí játra.

Nelákalo mě studovat odborné publikace, radši jsem se vrátil následujícího dne do Jardin des Plantes. Začal jsem tam chodit každé dopoledne, někdy dopoledne i odpoledne. Hlídač akvária se zmateně usmíval pokaždé, když jsem mu podával lístek. Opřel jsem se o zábradlí, které obepínalo akvária, a oddal se dívání. Na tom není nic divného, protože od nejprvnějšího okamžiku jsem chápal, že jsme spolu svázáni, že něco nenávratně ztraceného a vzdáleného nás přesto stále propojuje. Stačilo mi jenom to první dopoledne zastavit se u skla, za kterým stoupaly bublinky. Axolotlové se na sebe tlačili v malinkém kamenném domečku obrostlém mechem. Jenom já věděl, jak malém a nuzném domečku. Bylo jich tam devět kusů a většina z nich měla hlavičku přitisknutou na sklo, očima ze zlata pozorujíc procházející. Překvapen, téměř zahanben, jsem se cítil jako nestyda, že jsem se takhle nakláněl k tichým, nehybným tvorečkům mačkajícím se na dně akvária.

V duchu jsem si vyčlenil jednoho axolotla trochu stranou od ostatních a začal ho zkoumat důkladněji. Viděl jsem narůžovělé, téměř průhledné tělíčko (vybavily se mi figurky z bílého skla), podobné malé, patnácticentimetrové ještěrce. Rybí ocásek měl neuvěřitelně křehký, to je nejcitlivější část našeho těla. Hřbetem se táhla průhledná ploutev, která nakonec splynula s ocáskem. Co mě ale uchvátilo, byly jeho pacičky, tak jemně tvarované, zakončené prstíky, málem lidskými nehtíky. A pak jsem objevoval jeho oči, výraz, dvě kuličky jak špendlíkové hlavičky z čistého zlata, průhledné zlaté oči zdánlivě bez života, a přece pozorně sledující, nechávaly se prostoupit mým pohledem. Zdálo se mi, že tím zlatým územím pronikám až kamsi do hlubin jeho průsvitného tělíčka. Uzounká černá linka rámovala zlaté oči a zvýrazňovala je tak proti růžové kůži hlavičky. Přibližně trojúhelníkový tvar, po stranách jemně zaoblený, takže svou nepravidelností připomínala zkorodovanou sochu. Díky trojúhelníkové tváři zůstávala ústa schována; jen z boku se dala odhadnout jejich nemalá velikost a tvar. Z pohledu zepředu ale ten nehybný růžový kámen narušovala jen malá puklinka. Po obou stranách hlavy, tam, kde by měly být uši, mu čněly tři růžové větvičky jako korály, takový vegetativní výrůstek, nejspíš žábry. A to bylo to jediné živé na něm, každých deset patnáct vteřin se štětičky líně zvedly a zase klesly. Sem tam se sotva pohnula pacička, viděl jsem ty malinké prstíčky jemně se posouvat po mechu. To proto, že se nehýbeme moc rádi, a to akvárium je tak těsné, jakmile se o kousíček posuneme, narazíme ocasem nebo hlavou do někoho dalšího, jsou z toho jen těžkosti, boje, nevraživost. Čas na nás tolik nedoléhá, když zůstáváme v klidu.

Právě jejich klid mě přinutil se sklonit, když jsem axolotly uviděl poprvé. Záhadně jsem tak nějak rozuměl jejich tajnému přání zrušit svou neměnnou nehybností prostor a čas. Později jsem porozuměl lépe: zvedající se žábry, jemné pacičky sondující mechový povrch i nenadálé plavání (někteří z nich plavou jen pouhým vlněním těla) mi dokázaly, že jsou schopni se odpoutat od té malátnosti, zkamenělosti, ve které tráví čas. A především jejich oči mě posedly. Vedle v ostatních akváriích se rybám v krásných lidských očích zračila jen prostá hloupost. Oči axolotla ale indikovaly přítomnost jiného života, jiného způsobu dívání. Přilepil jsem tvář na sklo (občas hlídač neklidně zakašlal) a snažil se lépe vidět malinké zářivé puntíky, vstup do nekonečně pomalého světa, vzdáleného od růžových stvoření. Bylo zbytečné zkoušet ťukat na sklo, v jejich tváři se nezračila sebemenší reakce. Oči ze zlata dál hořely sladkým, hrozivým světlem, dál na mě hleděly z bezedných hlubin, až mě chytala závrať.

A přes to všechno byli blízko. To už jsem věděl dřív, dřív než jsem se stal axolotlem. Poznal jsem to ten den, kdy jsem se k nim poprvé přiblížil. Antropomorfické rysy opic odhalují, navzdory přesvědčení většiny, jen vzdálenost, která nás od nich dělí. Naproti tomu, naprostá nepřítomnost jakékoli podoby axolotla a člověka dokazuje, že mé rozpoznání je pravdivé a že se neopírám o jednoduchá analogická fakta. Až na ty ručičky.... Ještěrka sice taky má takové pacičky, ale vůbec nás nepřipomíná. Já věřím, že za to může ta hlava. Trojúhelníková růžová hlavička se zlatýma očima. To jsem viděl a chápal. Toho jsem se domáhal. To nejsou zvířata.

Bylo nasnadě nevyhnutelně upadnout do mytologie. Začalo to tím, že jsem v axolotlech viděl proměnu, která nedovedla zrušit jejich lidskost. Představoval jsem si je jako uvědomělé, jako otroky svých těl, odsouzené k věčnému propastnému klidu, k zoufalému uvažování. Jejich slepý pohled, bezvýrazný malinký zlatý disk a přece tak hrozivě zářící, mě prostupoval voláním: "Zachraň nás! Zachraň nás!" Překvapeně jsem se přistihl, že jim šeptám slova útěchy, dětinsky jim dodávám naději. Oni se na mě jen nehybně dívali; náhle se jim růžovoučké štětičkové žábry narovnaly. V ten moment jsem ucítil tupou bolest: třeba mě vidí, třeba chápou, že se snažím proniknout do jejich neproniknutelného života. Nejsou to lidské bytosti, ale s žádným zvířetem jsem ještě nikdy nenašel tak silné spojení. Jako by byli svědky něčeho, nebo možná hroznými soudci. Cítil jsem se před nimi nehodný, taková jim z průzračných očí koukala čistota. Byly to larvy, ale larva může znamenat také převlek, nebo přízrak. Kdo za těmito bezvýraznými aztéckými - a přitom určitě tak krutými - obličeji čekal, až nadejde jeho okamžik?

Bál jsem se jich. Myslím, že kdybych nevnímal blízkost dalších návštěvníků a hlídače, stěží bych s nimi zůstal o samotě. "Vy je jíte očima," smál se mi hlídač, který mě nejspíš považoval za slaboduchého. Nenapadlo ho, že to jsou oni, kdo mě stravují svým pohledem ve zlatavém kanibalismu. I když jsem se vzdálil od akvária, musel jsem na ně myslet, jako by mě ovlivňovali i na dálku. Tak jsem tam chodil ve dne, a v noci jsem si je představoval nehybné, v příšeří, jak pomalounku posouvají packu, až se zase dotkne některé jiné. Třeba v noci vidí, a den pro ně pokračuje beze změny. Oči axolotla nemají víčka.

Teď už vím, že na tom nebylo nic zvláštního, že tohle se muselo stát. Jak jsem se každého dne nakláněl přes zábradlí, poznání rostlo. Trpěli, každá buňka v těle vnímala to ubíjející utrpení, neutuchající muka na dně akvária. Po něčem pátrali, po zničené vládě, po časech svobody, kdy svět patřil axolotlům. Bylo nemožné, aby ten hrozný výraz, který dokonce přemohl i neurčitost vytesanou do růžových kamenných tváří, nedoručil poselství o bolesti, důkaz o věčném odsouzení do tekutého pekla, kam je uvrhli. Bezvýsledně jsem se pokoušel si dokázat, že to je pouze můj soucit, který projektuje do axolotlů neexistující vědomí. Oni a já jsme věděli. Proto nebylo nic divného na tom, co se stalo. S obličejem přilepeným na skle jsem ještě jednou zkusil proniknout do tajemství těch zlatých očí bez zorniček a bez víček. Díval jsem se hodně zblízka na tvář nehybného axolotla přímo u skla. Bez proměny, bez překvapení, jsem uviděl svou tvář přes sklo, namísto axolotla jsem viděl svou vlastní tvář, byla vně akvária, viděl jsem ji z druhé strany akvária. Tehdy se můj obličej oddálil a já pochopil.

Jen jedna věc byla zvláštní: stále jsem myslel jako dřív, i když už jsem věděl. Když jsem si to poprvé uvědomil, bylo to jak probuzení mrtvého, kterého pohřbívají zaživa. Tam venku se opět moje hlava přibližovala ke sklu, viděl jsem svou pusu se rty sevřenými úsilím, jak jsem se snažil porozumět axolotlům. Já byl axolotlem a bezprostředně jsem věděl, že jakékoli pochopení je nemožné. Stál vně akvária, přemýšlel jako ten vně akvária. I když jsem ho znal, i když jsem byl on, byl jsem axolotlem a byl jsem ve svém světě. A pak ta hrůza - poznal jsem to hned - on věřil, že já zůstal uvězněný v těle axolotla, přenesl jsem se do něj s myšlením člověka, pohřben zaživa do axolotla, odsouzen, abych se s jasnou myslí pohyboval mezi tvory bez vědomí. To ale přešlo, když se mé tváře dotkla pacička. Nepatrným pohybem jsem se posunul a po svém boku uviděl axolotla, který mě pozoroval. Věděl jsem, že on ví, naprosto jasně i bez možnosti komunikace. Buď jsem byl zároveň i v něm, anebo jsme my všichni přemýšleli jako jeden muž, neschopni projevu, omezeni pouze na zlatý třpyt svých oči, které sledovaly tvář muže přilepeného na sklo.

Vrátil se ještě mnohokrát, ale teď už přichází méně často. I týdny bez jediného sklonění. Včera jsem ho viděl, dlouho mě pozoroval, a pak spěšně odešel. Přišlo mi, že se o nás moc nezajímá, že chodí už jen ze zvyku. Jelikož přemýšlení je to jediné, co můžu dělat, hodně jsem o něm přemýšlel. Přijde mi, že zpočátku jsme pokračovali v komunikaci, že se cítil víc než kdy jindy posedlý tou záhadou. Ale teď jsou mosty zbořeny, protože to, co ho uchvátilo, je nyní axolotlem, vzdáleným jeho lidskému životu. Myslím, že jsem býval schopný se do něj určitým způsobem vrátit - no, jen určitým způsobem - a udržovat jeho touhu poznat nás lépe. Teď jsem axolotlem se vším všudy, a jestli uvažuji jako člověk, je to jen proto, že každý axolotl uvažuje jako člověk pod maskou růžového kamene. Zdá se mi, že se mi povedlo něco z toho mu předat během těch několika prvních dnů, kdy jsem ještě byl on. A v tom konečném osamění, do kterého on už se nevrací, mi dává útěchu myšlenka, že snad o nás něco napíše, bude si myslet, že tvoří příběh a všechno o axolotlech napíše.

Překlad: Teena Axolotl