JIZERSKÉ PADÁKY
Když jsem doklopýtala k první ceduli a dočetla se, že stezka nese v názvu "Padáky", čekala jsem neoznačené hrobečky a křížky po chudácích parašutistech...
V případě, že jsem to na sebe ještě nepráskla, jsem neskutečně obdarovaná v oblasti prostorové orientace a ztratím se i tam, kde to nejde. Toliko na úvod...
Za volného dne jsem se rozhodla nezůstat zavřená v dusném podkrovním bytě, ale provětrat křidélka. A nejsem žádný vořezávátko, já si zajdu na Ještěd! Pod lanama. Tam aspoň není kde zabloudit, a zpátky si na rozcestníku najdu nějakou barvičku. Juchajda, foťák v batohu, pití v batohu, rouška do tramvaje přibalena, jablíčko jakbysmet, triko s dlouhým rukávem pro případ nouze, byť předpovídají kolem 28 °C.
Tramvaj mě vyklopí v Horním Hanychově a já vyrazím naučenou cestou, magistrálou, směrem ke krmelci a lanovce. Jenže mě přepadne chuť si malinko ulevit, odskočím do křovíčka a když se zvedám, všimnu si v dálce protijdoucích. Cítím se trapně a nechce se mi s nimi potkávat, byť oni mě asi nezahlédli. Rozhoduji se pro paralelní cestu nalevo, určitě se později spojují...
Úspěšně se vyhýbám těm protijdoucím. Zde ovšem můj úspěch končí, protože přes cestu se mi válí několik vyvrácených stromů. První překročím, druhý jakž takž taky, třetí obejdu, u čtvrtého zatáčím do lesa a obcházím hned několik najednou. V hlavě myšky - nemám se vrátit a jít podle původního plánu? Ne, nejsem vořezávátko a už jsem se zpotila až .... moc, takže zabejčeně pokračuji překážkovou dráhou. Místy si nejsem jistá, jestli ještě jdu po cestě.
Uf, konečně, svítá, tady se to bude napojovat! Napojím leda tak své útroby trochou vody z lahvičky, ale ač se tu nějaké cesty křižují, o té mé vysněné nemůže býti řeči. Zprvu jsem si myslela, že jo, ale po pár metrech narážím na svah, který by mohl být sjezdovkou, kdyby se poněkud rozšířil a vedla tam ta lanovka. Jelikož jsem děsná zadejchaná lemra, vytahuju foťák a zabývám se broučkama a kobylkama a pavoučkama, přičemž křižuji svah a blížím se k lesíku. Za ním doufám najít sjezdovku pod lanama. V lesíku na mě povykují ptáci, co prej tam pohledávám, že tam jaktěživ nepáchl živáček, ale já poukazuji na pohozené odpadky a ptáčkům vytřu zrak. Nalítávají na mě hmyzáci, občas je lovím z vlasů, lesní romantika. Když dokřižuji les, ocitám se .... asi na tribuně? Vede tu branka do odshora dolů oploceného pruhu, v pruhu se nachází plechové schůdky, pak odrazový můstek a podobně. Na druhé straně jásavě zřím další branku, takže tam už určitě povede ta moje cesta pod lanama, ze který nejde uhnout a nedá se tam ztratit.
Projdu brankou, abych našla bahniště, lehce přeskáču až na pevnou zem a odhodlaně se deru dál. Hele, schody! A cedule! Cesta! Tam se jde, to vede na Ještěd. A sofistikovaně!
Trochu mě zaráží, že na žádném stromě nevidím značku. Ale asi by mě to trápit nemuselo, protože jakmile jsem jednou vkročila do této řeky, není cesty zpět a proud mě unáší. Proud bolestného hekání a funění, klopýtání a klouzání, přibyl šrám na koleni, modřina na dlani, špína po celých okopaných nohách. Vrátit se? Za a) zbabělé a za b) naprosto zbytečné. Jen odevzdaně čekám, kde se nakonec vyloupnu. Míjím několikero cedulí, většinou se válí na zemi, asi vítr Máchale, popisují zdejší smrkobučinu a výskyt sýkorky parukářky a kuny lesní a datla červeného. Čím dál tím víc si říkám, že tahle stezka by se výborně hodila pro noční hru pro dorošťáky. Pěkně s čelovkou, po jednom.... ať si plivou plíce, omladina :-)
I za jasného horkého dne na mě doléhá chlad prosakující z bystřin, nad hlavou žádné slunce, tma jak v ranci... ne, to přeháním, tma ne, ale příšeří ano. Až nadejde ten okamžik a já spatřím světlo světa, teď tu musí čouhat ta špička Ještědu! Někde!!!! Nade mnou!!! Musí!!! Pfff, nečouhá. Tak opět vzhůru. První známka civilizace - musím přejít silnici. Naproti pokračuje cesta, zase nevidím žádnou značku, ale už jsem tu někdy šla. Přijde mi to povědomé. Navíc slyším hlasy nějaké rodinky, takže nejsem úplně blbá, Ještěd se tu poblíž vyskytuje.
Jelikož jsem opustila blahodárný stín, slunce na mě praží a funím jak buldok. Foťák už mi dlouho překáží okolo krku, teď mě samým slunečním osvícením napadne uložit ho do batohu. Pravda, náklad na zádech váží více, ale na břiše nic neplandá. Krom tuku. Škrábu se stále výš a výš a - JE TAM!!! Nade mnou se vypíná ten hyperboloid, dominanta Jizerských hor. Zlé jazyky tvrdí, že Lužických hor. Zbytek cesty už se skáče po šutrech, připomíná mi to tu rakouské Weißsee, nádhera. Tady si to vysloveně užívám, miluju šutrovatou trať pro kamzíky. Možná taky pomáhá vidina blízkého cíle a pocit, že nejsem úplně marná.
Na Ještědu zajdu do bufetu koupit si něco k snědku, vyplajznu stopade, baštím venku na lavičce, nechám se ovívat větrem a kochám se odpočinkem. Trochou vody si omeju škrábance a špínu, vyhodím odpadky do tříděného (!) odpadu, na rozcestníku volím modrou a jde se. Zdálo by se, že na tom není co zkazit. Prostě dolů po modrý. No, takže zádrhele hnedle dva. Poprvé, když dojdu k plotu s cedulema "vstup zakázán". No jako pěkný, ale kudy tada mám jít dál? Ha, škvíra v pletivu, na silnici přejetá žába. Omyl, to je nasprejovaná postavička s pokrčenýma nohama a za ní vedou šipky, na druhé straně silnice opět zeje díra v pletivu. Samým nadšením málem skočím pod auto lesníků, co si svůj průjezd perfektně načasovali.
Druhý zádrhel se vyskytuje v Hanychově. Modrá mě vyvede z lesa, pokračuje dál a dál po asfaltkách mezi domečky, málem si hvízdám, jak jsem hrdá na svůj výkon a ještě jak si všimnu šipky na plotě, kde píšou "tramvaj". Jdu podle šipky dál a pak se mi modrá ztratí. Prostě tam není. Na žádném baráku, plotě, sloupu, nikde. No, logicky: na Ještěd jsem musela furt nahoru, k tramvaji musím furt dolů. Koleje fakt zmizely, takže jsem je vyčarovala pro svůj bystrý zrak až na točce v Dolním Hanychově. Sláva nazdar výletu, jsem kaput a jedu domů......