JEŠTĚD - západ slunce a betlémská hvězda

Dcera přišla s tím, že ze školy dostali dobrovolný úkol - jít někam sledovat západ slunce. Rodinný podnik se nepovedl, ale s manželem jsme se vydali na Ještěd.

Blíží se vánoce, máme advent, v souvislosti s čímž se noviny hemží zprávami a reportážemi o Betlémské hvězdě. Konjunkce Saturnu a Jupiteru... na dnešek připadá západ slunce na 15:55 a když chvilku vydržíme, uvidíme snad i ty hvězdičky.

Vyjedeme včas, kolem půl čtvrté parkujeme. Těšili jsme se na inverzi, ale nějak nám opadl morál, neb stále není vidět na krok a navíc na parkovišti to strašlivě klouže. Musíme fakt přeopatrně. K tomu manžel zjišťuje, že si nejspíš měl obout něco jiného na nožky, protože ho začínají zábst. To brzo.

Kupodivu i přes lehce mínusové hodnoty a téměř nulovou viditelnost, potažmo zákaz shlukování, potkáváme mnoho skupin o různém počtu lidí. Po nějakých pár metrech najednou jucháme: "Hele, modré nebe! Sluníčko!!!!" No páni, to už jsme dobrých 14 dní neviděli!! Slunce prozařuje větve, tvoří jiskřičky na ledové námraze, maluje opar nad obzorem, člověk se cítí jako v nebi. Mrazivém nebi. Fotíme na foťák i na mobil, ale radši se moc nezdržujeme, abychom stihli ten západ.

Nahoře si vybíráme místečko, vejdeme se, i když odpočívadlo se rychle zaplňuje. Všímáme si vtipné cedule, že prý WC a restaurace jsou zavřené, och kdo by to byl řekl!! Stánek s občerstvením též zavřený, no tak jako když to maníci shora zakázali, tak bodejť...

A najednou začne Slunce klesat. Protože všechna mračna se valí pod námi do všech stran, z rozpěněného moře se pomalu stává ohnivé peklo. Úplně neskutečně plastické a opravdové. Slunce čaruje. Žasneme, komentujeme, díváme se, kocháme se, člověk by málem romantikou až slzu uronil. Celé to trvá asi pět minut, poslední červeň mizí, nebe pošedne a uvědomíme si zimu. Přinesli jsme si malou termosku s čajíkem, tak teď nastal vhodný okamžik ke konzumaci. Nojo, čaj. Ale záchody zavřený, žejo, a mráz prostupuje od palců a chodidel výš a výš. Ale dohodli jsme se, že ještě počkáme na tu Betlémskou hvězdu. Přecijen, dalších 300 let nebo kolik už tu asi žít nebudeme.

Kroužíme okolo Ještědu a čekáme, až se více setmí. Ta půlhodina se hrozně táhne, ale vnímáme změnu, už zkouším fotit měsíc, pár hvězdiček se objevuje. Zamíříme tedy zpátky na "pozorovatelnu" a zaměřujeme onen mudrcůhodný jev. Jako .... pardon, trochu zklamání, no. Ty hvězdy (ehem, planety) se mají nejblíže setkat zítra nebo pozítří, ale čekala jsem, že i tak budou téměř v zákrytu. Ale ne, opticky to vypadá jako metr od sebe. Nevadí, i tak nás planety oblaží a máme pocit výjimečnosti.

Čaj už tlačí i mě, cestou zpět se opět noříme do neprůhledné mlhy, takže v klídku u cestičky mohu odlehčit útrobám. Pak už hurá do auta a zase domů. Díky Bože za tu nádheru, co jsme mohli pozorovat :-)