BARCELONA 2006 - část I.

Nejlépe se píše, pokud máte vše v čerstvé paměti, hned po zážitku. Neškodí ale taky podívat se s odstupem. Takže beru si na pomoc tehdejší "deník" a skokem se přenáším o 14 let zpět :-)

Na úvod podotýkám, že se nejednalo o zájezd nebo víkendovku, ani o letní dovolenou s rodiči. Jednalo se o studijní pobyt na Universitat Autónoma de Barcelona....

PŘÍPRAVA NA CESTU

Narodila jsem se a vyrostla ve stotisícovém městě. Plus mínus během střední školy jsem žila v maloměstě (zhruba 15 tisíc obyvatel), byť hrdým na svou kulturu a sportovní vyžití. O prázdninách jsme pravidelně jezdívali na okraj Vysočiny do malých vesniček s typickým vesnickým životem. Do toho přišlo studium v Ústí nad Labem a naprosto neočekávaná nabídka / možnost vycestovat na letní semestr do Barcelony.

Proč neočekávaná? Když jsem na chodbách míjela nástěnky a na přednáškách poslouchala motivační hecování, v duchu jsem si říkala "nojo, to je pro ty bohatý, pro ty světoběžníky, pro ty nebojácný, otrkaný, průbojný" a dál se tím nezabývala. Potom ale v lednu začali přednášející nervózně urgovat, že už je nejvyšší čas se přihlásit, že tam pořád zbývá šest volných míst (ze šesti). Já pořád mrtvej brouk, tohle jde mimo mě a mou realitu. Ale pak začaly spolubydlící: hele jeď, ty nemáš závazky, umíš se domluvit, nic tě tady nedrží.....

To je fakt, s nikým jsem nechodila, ani o to nestála. Rozumná holka, že, přece vztah na dálku by neměl cenu a já teď studuju. Ale chodila jsem do církve a tehdy začínali klást důraz na pravidelná společenství a podobně. To je úplně jiné téma, do kterého nechci zabředávat, nicméně musela jsem si v sobě vybojovat, že chci odjet. Začala jsem běhat na studijní, hledat sylaby předmětů, learning agreement a podobně. Maraton papírování a termínů, už bylo dávno po termínech, ale hurá někdo chce vycestovat, nevadí nevadí, výjimka vyjednána. Vypadalo to, že pojedu úplně sama. Sama samotinká do zahraničí na půl roku. Sama samotinká do 3milionové metropole, kde se mluví katalánsky (neumím) a španělsky (samouk v jedné třetině knížky), angličtinu prý neakceptují, ale francouzsky bych mohla. Ha ha, neumím.

A teď to málem krachlo. Kde budu bydlet? Jejich koleje jsou velmi vysoko nad možnosti naší rodiny, někde 500 EUR na měsíc, plus výdaje na dopravu a jídlo a obyčejnej život. Od školy dostanu 1500 EUR na celý pobyt. Jízdenku autobusem (den a půl jízdy, super) jsme koupili otevřenou zpáteční, jednak cena a druhak převoz zavazadla. Balím toho s sebou dost, včetně saxofonu. A když ne koleje, tak privat, nebo jako co? Ne, privat nepřichází v úvahu. Dopředu se nedá domluvit a navíc vyjde ještě dráž. Až se stane zázrak.

Táta se účastní nějaké výroční akce, kde se potká s dávnou kamarádkou. Při rozhovoru dojde na to, že dcera by chtěla do Barcelony, ale nemá kde bydlet. Kamarádka opáčí, že v Barceloně má blízké přátele, starší manželský pár, ona bývalá baletka a učitelka hudby a současná dirigentka několika pěveckých sborů, že to určitě klapne. Dala tátovi mejlovku na tu paní a instrukce, že mluví německy a francouzsky. Když mi to táta doma tlumočil, zírám jak puk. Sorry tyjo, ale fakt německy ani francouzsky neumím, jak mám s tou cizí paní jako domlouvat, že bych se k nim na půl roku nakýblovala a ještě řešila cenu?? Jo aha, ukáže se, že samozřejmě umí i španělsky. To už si troufnu mejl sesmolit. Sice jeden odstavec datluju hodinu, ale nějak to vypotím. Teresa obratem odpovídá, půlce textu nerozumím, ale chápu, že se mnou počítá jako s dalším členem domácnosti, že budu platit nějakých 175 EUR měsíčně včetně jídla a že budu jejich "hijita" (dceruška). Báječný, jedu!!

CESTOVÁNÍ

BUSEM: S ohromnou taškou a starým kufrem mě taťka odvezl na Florenc. Blížila se půlnoc, únava sílila, strach taky. Dostávám sedadlo poměrně vepředu a zatím je vedle mě volno. Moc nevnímám okolí, hlavou se mi honí stádo myšlenek, když zastaví, že máme jít na záchod, tak jdu, když ohlásí, že za 15 minut odjezd, pečlivě to hlídám. Postupně si ke mně přisedne cestující a zase vystoupí po pár hodinách. Ráno řidič nabízí kafe, dám si, ale chutná odporně. Dopoledne si se mnou povídá holčina, co sedí přede mnou. Tu si onálepkuju "světoběžnice" - už vystřídala hafo podniků, kde se živila jako číšnice, vypráví mi o způsobech bydlení, o studentech, mentalitě lidí. Nasávám jako houba, ale cítím se beznadějně nepřipravená. V posledním mejlu mi přišla instrukce, že prý mám vystoupit na zastávce ve městě, ne až na konečný. To jsem s řidičem v pohodě domluvila, jenže když mě chce vyklopit, nevidím ani označení "zastávka", jen opuštěnou ulici. Řidič na mě rozpačitě kouká, vypakuje mi zavazadla, potřese hlavou a odjíždí. Jsem tu SAMA!!! Sama na ulici s ohromnýma krámama, který neunesu, bez sebemenšího tušení, kam jít, kde si sednout a čekat, co dělat. Díky Bohu moje trable netrvají dlouho, neb se přiřítí stará škodovka a z ní vyleze usmívající se pár. Nemají si mě s kým splést, takže mě berou na milost, posadí mě do auta vedle psa a švitoří a švitoří. Jde mi hlava kolem, ale hlavně že nezůstanu trčet na ulici...

LETADLEM: Poprvé v životě poletím. Na letišti už jsme se párkrát ocitli, ale nikdy jsem neletěla. Koupili jsme od SkyEurope otevřenou zpáteční - po návštěvě domova (kam jsem se vrátila zase autobusem), na zbytek semestru odletím. Zavazadla se mi snad vejdou, protože už jsem toho hodně vylifrovala. Opět mě odváží tatínek, pomůže mi s odbavováním (vážně se o nás pěkně starají a jsou vstřícní, mile nám poradí se vším potřebným), brouzdáme terminálem, až mi řekne "dál už musíš sama" a je to. Moje malá dušička ani nedýchá, srdíčko roztřeseně dává najevo, že ještě tluče, šinu se frontou k rámu, musím ještě jednou a sundat boty, připadám si jak terorista, v okolních frontách vnímám rozruch, ale radši si toho nevšímám. Tak. Prošla jsem, batůžek mám. Co teď? Času habaděj. Vlastně tak moc, že ještě ani na cedulích neoznamují můj let, což mě příliš nepotěší. Nejradši bych si sedla do čekárny u svého východu a tvrdla tam klidně celý den. Nakonec kouknu na letenku, kde vidím 2D, orientuju se podle cedulí a nacházím. Uf, teď už jen čekat. Jenže půl hodiny před odletem se u mého 2D objevuje úplně jiná destinace a lidé se poslušně řadí do fronty. Co to? Za chvíli slyším hlášení "poslední výzva pro cestující do Barcelony".... no tak někde se nastupuje, ale tady to není. Kurnik co mám dělat? Splašeně poletuji chodbami, se slzama v očích hledám na cedulích, ozve se další hlášení, jímá mě hysterie, a už to vidím. Gate 22D. Ověřuju letenku, 2D. Blbečci. Musím letět úplně na opačný konec terminálu. Uřícená tam doběhnu, otřu slzy, stoupnu si do zbytečku fronty a letušky mě s úsměvem usadí do první řady k okýnku. Díky Bože. Stihla jsem to. Měli jsme klidný let bez turbulencí, krásný slunečný den, asi kompenzace za tu frustraci na letišti.

LETADLEM PODRUHÉ: Když skončí semestr, nač spěchat domů? Letenku tedy rezervuji až na závěr července. Absolvuji několik vln loučení - se spolužačkama, s lidmi ze sboru ICB, s mými pseudorodiči. Na letiště mě odvážel jeden frajer (hlavně se nezamilovat, že), se kterým jsme takřka chodili. Ale co se nestalo? Přes davy lidí se nedá procpat do terminálu. On mi razí cestu, já v těsném závěsu následuji, domlátíme se dovnitř a všude přelidněno. Koukáme na cedule a tam je jedno "delayed" za druhým, případně "cancelled". Zkoušíme najít kancelář SkyEurope a nakonec se tak nějak dozvídáme, že dneska se koná "huelga" a pravděpodobně nic nepoletí. Prej máme přijít druhý den. Co teď? Už jsem se přece se všemi rozloučila, nepojedu tam zpátky. Můj průvodce mě tedy do zítřka nechá přespat u sebe. O stávce jsme mezitím slyšeli ze zpráv a podle záběrů se dneska taky nic nepohne, radši voláme na letiště. Ne, nejezděte, zkuste to zítra z Girony. Cože??? A jak se mám dostat do Girony a za co? Kdo mi proplatí extra výdaje? Ve výsledku si užiju další krásný týden v Barceloně, kdy se chodím smažit na pláž, bivakuju u mého zachránce a objevuji kouzla hypermarketů (které z ČR neznám - teď zpětně se musím smát, bře je to tu naprosto běžné.....). Po týdnu konečně vypraví let přímo z Barcelony. Vyplnila jsem formulář se stížností na stávku a komplikace a výdaje, na který mi nikdy nikdo neodepsal, v letadle mě letuška opařila horkou kávou, kterou mi vylila na ruku, a jinak se nic zvláštního nestalo...

PO BARCELONĚ: hned při první možnosti si zařizuji tříměsíční kartičku na metro. Super je, že platí na metro i Renfe (vlak), často mají společná podzemní nástupiště. Větší potíž je s Ferrocarrils de Generalitat, nějak platí jiné zóny. Pro holku, která trpí nenapravitelným orientačním nesmyslem a hodinu studuje třílinkové metro v Praze, je změť sítí v Barceloně pravým pošušňáním. Nicméně - jde o cvik. Od bytu trefím na zastávku, určím dva základní směry - k univerzitě a do centra. Do školy vlakem Renfe asi půl hodiny jízdy, do centra asi 6 zastávek metrem. Ó ano, já se ztratím i při banálním nastupování na své vlastní zastávce, ale to se časem poddá. Když vystupuju na Plaza Catalunya, pokaždé vylezu jiným východem (fakt ne naschvál) a patnáct minut bloudím po náměstí, než se zorientuju. Chytře jsem zvolila obchoďák El Corte Inglés, jenže ouvej, ono jich tu stojí víc :-D při hledání nějaké církve, kam bych v Barceloně chodila, jsem taky párkrát pohořela. Našla jsem na webu nějakou adresu, přijedu tam (ne v neděli, jindy, abych příště trefila), a zjistím, že to je plechový vchod do garáže. Třeba v neděli vypadá jinak a v tom sklepě se opravdu schází, ale ten pomalovaný plech mě odradil.

Jak známo, Barcelona je stavěna pravoúhle, takže teoreticky stačí spočítat křižovatky a odbočit třeba druhou doprava a pak třetí doprava. Jako hele, já vylezu z metra, stoupnu si a koukám, doleva moje ulice, doprava moje ulice, nahoru ji křižuje ta správná ulice a dolů taky. Takže jdeme koukat, kterým směrem rostou čísla popisná a kdyžtak se vrátím. V odlehlých čtvrtích mi to docela funguje, ale v centru teda fakt ne. To je totiž historické, nepřestavěné. Tady si o nějakých paralelních ulicích můžu nechat zdát. Jednou jsem v Barrio Gótico objevila báječný obchůdek s CD po pár eurech. Ani nebudu přiznávat, kolikrát jsem se tam ještě vypravila.... bez úspěchu. Občas jsem doprovázela Teresu při venčení psů a někdy dostala za úkol (nebo se sama nabídla) je jít vyvenčit. Ještě že ti psi mají naprosto naučenou stejnou trasu - pěkně mě tahali za vodítko, když jsem si dovolila jít jinak. Jenže pak se jim nechtělo zpátky a domů už mě nevedli, jen do svého oblíbeného parčíku.... No tak jsme ty vycházky trochu prodloužili. Ve vedlejší čtvrti bydlel Teresin stařičký tatínek. Téměř každou neděli jsme tam chodívali na oběd. Já se vracela po své ose z "kostela" a pak zdržovala a zdržovala oběd, protože ty uličky se nějak pomíchaly a netrefila jsem. Navíc oni mají na zvoncích pouze 2a, 3b, 3c, .... a já neměla podle čeho zkontrolovat ani správnost vchodu, natož označení patra a bytu :-D

Autobusem jsem jela snad jednou, dvakrát, když nepočítám autobus v campusu, který přibližoval studenty od vlaku ke správným budovám. Mimochodem, taky jsem xkrát přijela pozdě na hodinu, protože jsem nastoupila na špatný bus. Stály tam vždycky 2-3 za sebou, úplně totožné a bez označení, ale jeden jel na peďák, jeden někam ke kolejím, jeden na další fakulty.

Místňáci ze všeho nejvíc využívají mopedy, což se není čemu divit. Jsou skladné, rychlé, všude se vejdou a procpou, všude zaparkujou, prší tady dvakrát třikrát do roka. Pak potkáte miliony škodovek, mercedesů a smartíků. Na okrajových sídlištích se parkuje před panelákem podobně jako u nás, ale většinou mají přímo pod barákem sklepní garáž. Za kterou draze cálujou. Za byt dáte třeba 800 měsíčně, za garáž ne méně než 500. Jo a když potřebujete auta dvě.... Teresa tu jejich škodovku tak potloukla při každým parkování, kdy se musela trefit mezi sloup a manželovo auto, že zhruba po měsíci mého pobytu se feldy zbavila a koupila mistubishi. Zlatý. Který po týdnu obrousila o sloup.... Jáchachacha :-D ehem, ale coby řidič už to chápu. Fakt úzké prostory. Jenže když holt mají ty dva psy, s mopedem by nepochodili, a na nákup taky ne.

JÍDLO

Přímořské město, ryby. Nepapám. Tehdy rozhodně ne, dnes už je to jinak. Vyrostla jsem v rodině, kde jsme ráno snídali chleba s máslem a marmeládou, oběd klasika polívka a druhý jídlo, večer nějaký chlebík se sýrem, salámem... samozřejmě svačinky, ovoce a tak. Snídá se před odchodem do školy, oběd kolem jedný, večeře tak v šest, sedm.

V den mého příjezdu se večer ozvalo v půl desátý "a dinaaaaaar" (k večeři!!!). No, byl to dlouhý den, všechno trochu posunutý, takže proč ne. A asi chtějí udělat dojem, takže máme žranici: 1. talíř - příloha (fazole s bramborama, nebo cizrna s olivovým olejem, nebo tak něco), 2. talíř - maso. Samotný, přes celý talíř. 3. talíř - zeleninový salát. To není vše, ještě zákusek, jahody se šlehačkou nebo flan catalá nebo cuajada (konzistencí něco mezi pudinkem a jogurtem, prý je to druh sýra) nebo pomeranč. Teresa zjevně jídlo miluje, neb jí to všechno teče po bradě, očka svítí a v celé bytosti se odráží neskonalé blaho. Její choť si na závěr ještě rituálně oloupe dva artyčoky a pár stroužků česneku, osolí a polije oliváčem. A pak smrdí. Hlavně, že je živ a zdráv a dodržuje rituál každý večer.

Začala jsem odmítat stolovat v deset večer a končit posledním chodem krátce před půlnocí. Teresa to nedokázala pochopit, takže mi sice koupila chleba, já se večer normálně najedla, a pak mě ještě zase urgovala, že musím s nima jíst v noci. Ubožáček nezdvořáček měl na výběr buď urazit hostitelku, nebo se přežrat a trpět nadýmáním a žádným spánkem kvůli těžkému břichu. K jakési shodě jsme se dostali fakt až k závěru pobytu, kdy mi jen sem tam přinesla na malém talířku ochutnat "lahůdku", ale už mi nic nenutila, obzvláště ne něco červeného s klepýtkama.

Ve škole v campusu stojí několik kaváren a občerstvení, kam se okolo druhé slézají studenti s vyučujícími a druží se u velkých stolů s bocadillo a nějakým druhem kávy. Druží se zvlášť katalánsky mluvící a zvlášť španělsky mluvící a erasmáci si buď tvoří vlastní skupinku, nebo se někde přifaří.

V restauracích to probíhá podobně jako u mých domácích, mnoho chodů. Všímám si porcí i typů masa v poměru k příloze. No, dnes už se to u nás taky změnilo, ale tenkrát jsem z toho byla paf. Pivo se pije, ale na stole mají vždy připraveny sklenky na víno. Restaurace se předhání, která bude mít lepší vlastní sangrii, v létě často nabízejí "una clara", což u nás označujeme jako rádler. Oni míchají sprite nebo citronovou limču s pivem, mají buď třetinkové lahvičky, nebo půllitr piva a plechovku sprite. Z nealka ještě musím jmenovat "horchata de chufa". Chufa (česky prý šáchor jedlý) je hlíza, vypadá jak lískáč, a vyrábí se z ní - no, já si nejdřív myslela, že to je ochucený mlíko. V restaruacích ji nabízí v různých příchutích a různých cenách. V krámě koupíte lahev za 80 centů, v restauraci dáte pět éček za skleničku jen to fikne.

Kdo nemá rád ovčí a kozí sýry, tak musí obezřetně. Mnohokrát se mi stalo, že jsem si vyhladovělá koupila bocadillo a kvůli sýru to zase vyhodila. Moje chuťové buňky to nedaj. Jo a když nechcete bocadillo de queso (se sýrem), nacpou tam chorrizo, fermentovaný salám. To moje chuťové buňky sice snesou, ale jen se sebezapřením. Pak uvidíte že prý "jamon", těšíte se na šunku, ale spíš takovejch schwarzwald nebo prosciutto crudo.

Zato saláty. Och, lahoda!!!! Nespočet druhů salátů, nespočet druhů rajčat, spousta druhů cibulí. Do toho rádi míchají piniový jádra, vlašáky, luxusní oliváče. Saláty = ráj. Co se týče ovoce, jablka tu považují za exotiku. No, dnes už možná ne, co já vím, ale tenkrát rozhodně stály mnohem víc než třeba fíky nebo khaki nebo opuncie. Dosti už o jídle, dostala jsem hlad, vy ne? :-)