BARCELONA 2006 - část II.
Semestr na vejšce většinou vydá na 3 měsíce plus zkouškový / praxe, v Barceloně taktéž. Já tam přijela v půlce února a odletěla na konci července. Za tu dobu jsem posbírala spoustu zážitků, postřehů, zkušeností...
DENNÍ REŽIM
Bydlím u staršího páru. Teresa i Ramon jsou rozvedení, on má dospělého syna zhruba mého věku, který (naštěstí) žije s matkou. Mně říkají "la nena", citové zabarvení jako dcera, byť význam slova je spíš holka, holčička. První vstává Ramon, kolem šesté zvoní budík. Ve čtvrt na sedum zvoní druhý budík. Pak ještě třetí a čtvrtý. Nekecám. Je to úplně nejvíc na palici, protože oba chrápou jako sloni a do toho chrápání postupně řičí různé zvuky různých alarmů všude po místnosti. Některé dny už psychicky nevydržím a zkusím se vplížit do jejich ložnice, abych ten idiotský přístroj rozmlátila. Jenže narážím na: naprostou tmu (rolety až na zem, běžná věc ve Španělsku), němého sluhu se spoustou šatstva, šlápnu psovi na nohu, případně do psí loužičky. Ač pes začne štěkat, chrápání se nepřeruší a rambajz budíku taky ne. Ramon vyvenčí jednoho psa, vrátí se a vyvenčí druhého. Prý je to tak jednodušší, protože ho netahají na vodítku do více směrů.
Druhá vstávám já, stihnem se s Ramonem rozloučit. Vydyndala jsem si, že chci instatní kafe. Nojo, tenkrát, teď piju překapávaný většinou. Ale přátelé, oni netušili, co s tím. Jelikož mě označili za "la nena", chtěli o mě rodičovsky pečovat, poprvé se snažili narvat hrneček s mlíkem do mikrovlnky a po vytažení tam nasypat několik lžiček kávy. Pracně jsem je přesvědčila, že kafe si fakt uvařím sama a že zvolím odlišný postup....
Třetí vstává Teresa. Kvůli svým hedonistickým zvykům je kapku při těle a kapku marodí se vším možným, takže naproti ložnici má "soukromý záchod", speciálně vyvýšený. Tam tráví značnou část rána. K snídani tady míváme různé kupované madaleny (muffinky) a podobné pečivo. Kvůli mně kupují i "německý chléb", takový tmavý tousťák. České pečivo mi velmi, velmi schází.
Ramon je v práci, já na univerzitě, Teresa jede dirigovat jeden ze svých pěveckých sborů v denních stacionářích. Něco, co neznám. Vím o domovech důchodců, ale tam se bydlí. Do stacionáře ráno přijedou, stráví tam den, a večer zase odjedou. Mají tu zdravotní péči a hrozně moc kroužků, milují zejména šachy a petanque. Když si oddiriguje své fanoušky, vrátí se domů a vaří oběd a zároveň večeři. Ramon se každý den vrací okolo druhé na oběd a vyvenčit psy a pak zase odjede, večer se domů dostane kolem půl deváté, jak kdy.
Já mám program různý, podle rozvrhu a podle domluvy se spolužačkama nebo lidma ze sboru. Shodou okolností se hraje jakási fotbalová liga a v ICB jsou lidi ze všech možných zemí, takže vlastně každý den má svého zástupce, kvůli kterému se jde do hospody fandit. Večer (kolem desáté) sníme zbylou část od oběda a do půlnoci se snažíme zmizet do postele. Neumím to ustlat, přiznávám bez mučení. Krásně to vždycky urovnám, ale když se vrátím odpoledne domů, najdu postel předělanou do španělského stylu. Chodí k nám totiž Josefína, pomocnice v domácnosti. Stará se o náš byt a o byt Teresina tatínka. To znamená, že pere a žehlí, drhne sporák a celou kuchyň (někdy mi to nedá a udělám to sama, protože ona dochází každé dva tři dny a v tom hegeši se mi nechce vařit si ani to kafe), luxuje koberce a vytírá po psech. Čas od času taky připraví nějaký dezert. Paní Fína je fajn, ale nerozumím jí ani slovo, hrozně šišlá.
O víkendu budíky neterorizují můj jemný sluch, ale chrápání ano. Staříci vstávají kolem desáté, někdy až v jedenáct nebo ve dvanáct.... poté se hodinu dohadují, kam pojedeme na výlet, já už šilhám hlady, a pak konečně někam vyrazíme. Autem samozřejmě. Jakmile zaparkujeme, úkol číslo jedna je najít restauraci a dát si oběd. Ramon se u toho vždycky vzteká, ale prostě máme hlad a basta. Po obědě se jdeme projít po vybrané destinaci a já nasávám, co můžu, snažím se pochytit nápisy na cedulích, místopisné názvy. Navštívili jsme Costa del Sol, Tibidabo, Montjuic, Montserrat, Sietges, Sagrada Familia (s průvodcem, zazpívali jsme si v jedné kapličce a sklidili potlesk :-D), pluli jsme lodí kolem přístavu.... Taky mě Teresa párkrát vzala na zkoušku pěveckého sboru. Obdivovala jsem její trpělivost, protože pracovat s hluchými a natvrdlými lidmi je makačka. Důchodci nepostrádají nadšení, ale taky nepostrádají různé nešvary a nedůtklivost, byli schopní se tam zhádat a řvát na sebe, a pak se snažit učit svůj hlas. Nebetyčná hrdost z nich ukapávala, mě milovali, protože jsem všechno zvládla z not a správně, aspoň se měli čeho chytit.
CHLAPI
Když chodím po Barceloně, připadám si krásná. Ne jako v Čechách. Tady je totiž normální, že chlapi pokřikují na holky "hola guapa", náš ekvivalent by možná zněl jako "ahoj kotě", a je to vnímáno jako vyjádření galantnosti. Je slušné ženu pochválit, když jí to sekne. S odstupem času mám samozřejmě k tomuto vysvětlení jisté výhrady a otazníky, ale tenkrát se mi to strašně líbilo.
Mělo to ale i svou stinnou stránku. Krom zdravení totiž chlapi taky neváhali pozvat holku na kafe. Přemlouvali mě několik stanic metra, ať s nima jdu. Přemlouvali mě na chodníku, ať s nima jdu do krámu, že mi koupí šperk. Dyndali telefonní číslo. Bohužel moje "no entiendo" ani plynulá čeština je neodradily. Ke své hanbě přiznávám, že jsem zpočátku naivně číslo dala. Jednou se mě pokusili dva puberťáci dobře o pět let mladší líbat. Furt se hecovali navzájem, kterej z nich to zkusí. Nejdřív jsem se jim smála, pak jsem pochopila, že musím přitvrdit a začala jsem na ně česky hulákat, že jsou úplně blbí. Pochopili můj tón.
Nalepil se na mě v metru černoch, Hicham. Cpal do mě, že jdeme na kafe, já že nejdeme. Šel se mnou až k brance, kde bydlím, neprozřetelně mě nenapadlo jít fiktivně někam jinam. Pak tam na mě několik dnů čekal. Začala jsem se bát, chodívala jsem vedlejšíma uličkama (s mým skvělým orientačním smyslem), sledovala jsem, kde se pohybuje, abych mohla proklouznout. Po asi týdnu až dvou toho nechal.
Pod mým balkonkem byla autodílna. V ní pracoval mladej a hezkej. Občas na mě pískal a povídali jsme si z patra na chodník. Jednou se odvážil a pozval mě na kafe, já šla, protože mi přišel sympatickej. Pak mě pozval na vyjížďku nad město. Říkám si - soused, znám ho, hodnej kluk, tak jsem jela. Nahoře na odpočívadle se mě snažil zatáhnout do auta. Já takřka nepolíbená jsem znala tyhle situace z filmů, tak mi trochu sklaplo. No, zkoušel bližší fyzický kontakt ještě párkrát, ale na mé odmítání se nechal přesvědčit a dál jsme normálně kámošili.
Se spolužačkama - Češkama - jsme při nějaké katalánské akci zabrousili do kavárničky úplně mimo naši čtvrť. Obsluhující číšník se snažil vyloudit z některé z nás číslo. Nakonec, ach ouvej, dostal moje, holky mu ho napsaly. Neodbytně mě někam zval "na kafe", až jsem kývla, ale důrazně jsem hlásila, že z toho nic nebude a že jdu jen kvůli tomu, aby dal pokoj a jen jednou. Šli jsme do Corte Inglés, kde jsem si musela vybrat nějaký šperk, jinak by se hluboce urazil. Vzpomínám, jak jsem se cítila mizerně, že do mě vrazil 25 éček kvůli ničemu. Pak jsme teda zašli na to kafe, on vyplivnul čokoládový bombón, protože obsahoval skořici a tu on nesnášel. Úplně nechutný. No, pusu taky chtěl, ale to už jsem byla zkušenější a uměla se osočit, že v žádném případě. Pif paf čau.
Jakožto Erasmačka jsem musela čas od času zaskočit na studijní. Tam pracoval Marco - student z jiné části Španělska. Nějak jsme se zakecali o hudbě a on, že jeho kamarádii - skáčková kapela - mají koncert, ať jdu s nima pařit. Nadšeně jsem souhlasila, koncert!! Kultura!! Mé nadšení poněkud opadlo, když jsem uslyšela, že sraz v 11 večer. A poslední metro jede v jednu. Dorazila jsem, naše parta čítala asi 8 lidí, koncert se mi líbil, ale množství nabízených pilulek a prášků mě štval. Marjánku jeli ve velkým samosebou. Po koncertě nás Marco táhl do zákulisí, že kámoš se nám podepíše... parta hledala, kde pařit dál. Mně samozřejmě ujelo poslední metro, na taxíka jsem neměla (nebo nechtěla platit, už nevím), takže mi zbývalo buď si jako bezďa lehnout na lavičku, nebo "pařit" a přežít až do šesti do rána. Z party jsme zbyli tři, protože tamti chtěli trsat na nějaké mega osvětlené diskotéce, my zapadli do jakési garážové undergroundové .... garáže. Kde majitel nebo předseda klubu nebo co nabízel lahvové pivo. Další hoďka zabitá. Marcův kámoš se mi potom toužil nakýblovat do bytu, prej aspoň na snídani (ale my víme), neváhal mě doprovodit metrem a vystoupit. Tam jsem ho přesvědčila, aby nasedl na zpáteční spoj a nechal mě na pokoji. Domů jsem dorazila těsně před tím, než Ramon vstával a cítila se nejvíc provinile na světě. Když odešel, dala jsem si sprchu, snídani, a vyrazila do školy.
ZVYKY
Když tak vehementně pomlouvám chlapy, musím taky zmínit ženský. Moje katalánské spolužačky byly neskutečně marnivé. Zároveň z nich ale vyzařovala ženskost, sex appeal. Některé holky neváhaly ráno hodinu upravovat vlasy (to nemluvím o další péči o pleť a líčení a podobně). Frčely různé žehličky, ale kde u nás se snažily o rovné ploché vlasy, tam se snažily o kudrny a prstýnky. Jako finišovací manévr vždycky vzaly jakousi bylinkově vonící vodičku s olejem, kterým to celý napatlaly. Ve výsledku působily jako chodící apotéka a zároveň reklama na mastnotu.
Většina mých spolužáků měla 3-4 jména, někdy i víc. To proto, že dvojjméno dostanou už při narození, třeba María Anna, k tomu se přifaří křestní, třeba Magdaléna, no a pak mají dvě příjmení - jedno po tatínkovi a jedno po mamince. Při svatbě se totiž nepřejmenovávají. V praxi si potom vyberou, která jména budou běžně užívat pro normální komunikaci, podpisy a podobně.
Za mého pobytu platil v Katalánsku zákaz kouření ve veřejných prostorách. Platilo to poměrně krátce a byla jsem svědkem mnoha vášnivých debat. Ale nejednalo se o hospody, kdepak; tam si provozovatelé dali nálepku, jestli se kouří nebo ne. Zákaz platil pro poštu, magistrát, banku.... přišlo mi to jako naprosto absurdní zákaz, protože to dá přece rozum, že na úřadě fakt nikdo nebude hulit. Ale světe div se, párkrát jsem opravdu zažila, že někteří zákaz nerespektovali a vevnitř ve frontě si vesele bánili a tvářili se "kdo se opováží něco říct".
S tím souvisí boj proti kouření. Mladí i starší chtěli přestat. Za náplasti na rukách nebo na zádech se vůbec nestyděli, ba jako by je stavěli na odiv. K tomu na každém tržišti se dala koupit lékořice. Máš-li chuť si zapálit, žvejkej lékořici, kousek klacíku. Pro ten pocit něčeho v puse.... žvejkali to i nekuřáci, jako zdravotní prevenci. Tfuj, vypálí vám to chuťový buňky a uláme zuby.
U každé zastávky metra stojí několik stojánků na denní tisk. V rámci boje za svou národnost vychází zejména katalánské druhy zdarma. Ale i ty státní. Vedle ve stánku se pak dá koupit všehochuť dalších novin, asi méně bulvárních či regionálních. Samozřejmě nabízí německý, britský a francouzský tisk.
Mnoho věcí, které mě v Barceloně fascinovaly, dnes považuji za běžné. Třeba naháněče u divadel a restaurací, množství supermarketů, kreditky obchoďáku, výběr zboží (dnes ráda nakupuju v Lidlu během španělských týdnů, protože si vždycky vzpomenu, jak jsem "tohle hrozně ráda jedla" - ale kupovala jsem si tam jiné značky, lepší), množství interaktivních tabulí a powerpointových prezentací ve škole, strašný skluzy ve všem možným papírování, při kterém včera bylo pozdě, ale za týden to ještě taky není.... Kolem a kolem, prostředí se mění, ale mentalita lidí moc ne. Narazila jsem na lidi povrchní, na intelektuály, na lidi prospěchářské i nesobecké. Ti chlapi, co o nich píšu, nejspíš chtěli vstupenku do Evropy, proto tolik lovili. V církvi jsem potkala extrovertní černochy, psí čumáky Brity, horkokrevný Kolumbijce a Lationameričany, vzdělaný Mexičany, hrozně agilní Němky, zarytý Katalánce, co španělsky neřeknou ani slovo, pokrytce i hluboce věřící. Když vyškrtáte ty národnosti, zbyde vám obyčejný mix povah, se kterým se setkáte v rámci jednoho zaměstnání nebo okruhu známých i u nás. Lidi jsou všude stejní.