Střezivojice (Křivoklátsko)

16.11.2020

A kam to vlastně jedeme? "Nevím, do nějakého ... no to má tak debilní název, že fakt nevim, ale našel jsem si to na mapě a snad tam trefím." Manžel jistotou nepřetéká, ale my mu věříme :-)

Vymírá nám zemička na pandemii (tak se to aspoň jeví podle opatření vlády), ale na vzduch ve dne prý ještě můžeme. Navštěvovat se po domácnostech, no to běda. Takže volíme tradiční postup "na půli cesty". Vono se to řekne, cha! Na půli cesty! Není půlka jako půlka. Zatímco druhá část rodiny si to metelí po dálnici a pak v klidu odbočí a zaparkuje, my se šineme okreskama a prdelákovama a nadáváme na traktory, které nelze předjet.... co se dá dělat, nabereme půl hoďky zpoždění.

Počasí nám přeje, rozeznáme obrysy vesnice Střezivojice a zblízka poznáme i auto zbytku rodiny a tváře členů rodiny. Mlha má těžkou p... zadek, a nechce se jí zvednout. Takže okruh deseti kiláčků? Okej, to zvládne i babička, je to v podstatě čiperka, byť si sem tam přivodí nějakej kuriózní úraz. V půlce plánujeme opékat buřty, já házím myšky a chce se mi ten nápad bojkotovat, nicméně švagrová si je naprosto jistá, že uzeniny bude konzumovat pouze ve stavu opečeném, nikoli studeném. No tak jako uvidíme, žejo, třeba se vyčasí. Ale škodolibě chci vidět, kde někdo najde suché dřevo, byť jediný klacek. V noci solidně pršelo a navíc ta hustá mlha!

Po prvním kilometru po sice široké, ale velmi blátivé a klouzavé cestě švagr hlásí, že tady odbočujeme. Hledáme, kamže to odbočujeme? Nic nenaznačuje ani stezičku pro srnky či zajíce? Ale poslušně se šplháme do stráně, babička remcá, ale statečně šplhá též, se synovou dopomocí. Podkluzuje to jaxviň, chytáme se větviček, povylezeme o pár metrů a ejhle, švagr hlásí "tady ne, ta cesta vede támhle" a ukazuje kamsi pod stráň, na kterou jsme právě vylezli. Juchů, kráčíme dobrodružně terénem zpátky na cestu. Ona kvalitativně o moc tu stráň nepředčí, nedělejme si iluze.

Chvilku nás to vede lesem, za slunného dne bychom si tu rochnili a kochali se výhledem na skalní pískovcové útvary po obou stranách, teď se radujeme, když nad oparem probleskne světlejší bod. Taky sbíráme houby, švagr chce kulajdu a ty hřiby se přece nemůžou nechat na pokoji. U jedné skály objevujeme ohniště a kládu, je to kryté a poměrně suché, ale malé. A nemáme to suché dřevo. Švagr tvrdí, že o kus dál by mělo být lepší místo, tak mu bezmezně věříme a ještě kousek popojdeme. A světe div se, opravdu! Nádherné místo! Jako fakt! Nějací skautíci si to tu vymazlili k dokonalosti, nechybí ani pilka, sekyrka, stlučené lavice, stůl a zásoba dřeva! Chlapi zvládli nasbírat i nějaké klestí a nesou s sebou papír, všechna čest, takže zapálení hranice nic nebrání. Ohniště je napůl vykutané do skály, vypadá jak krb, ohýnek vesele hoří a ohřívá promrzlá tělíčka, z buřtů odkapává mastnota, chlebík nádherně křupe, strávíme tu něco málo přes hodinku a je nám fajn.

Nakonec odcházíme, chlapi splní protipožární povinnost, a začíná úmorné trápení. Cesta vede strmě vzhůru a nad to ještě začne být zablácenější než kdy dřív. Vlastně travičku či lísteček abys pohledal. Mezi šípkovým trnitým klestím vede metr a půl bláta, zdařile uklouzaného, mít tak ježdík a po stranách lano nebo řetěz, užijem si podzimně zimní radovánky. Smeká se to, hekáme, statečně bojujeme, no všichni členové to zvládnou až na vrchol. Ha, vrchol. Vypadá to tu jak na severním pólu, vidíme obrys vrcholové tyče. S manželem si slibujeme, že se sem musíme někdy vrátit, abychom věděli a viděli.... uděláme na samospoušť skupinové foto, kupodivu nevypadáme jako mlžné obrysy ale jako člověk z masa a kostí, a pak pokračujeme v krasojízdě.

V krasopádu. Jak vás jistě už napadlo, nahoru to jakž takž šlo, ale teď se překlápí směr. Máme volbu mezi hustým trnitým křovím, nebo klouzačkou z bláta. Tři členové výpravy se vymlátí, vtipkujeme, že je nepustíme do auta, ale pak se shodneme, že než dojdeme, tak to uschne a odrolí se to. Bláto je měkké, poranění naštěstí nehrozí, jen ta újma na cti a na oblečení :-) když doplachtíme, potkáváme vymydlené rodinky, čeká nás tedy mnohem příjemnější úsek! Popřejeme jim hodně štěstí a ti blázni fakt míří směrem, odkud jsme zrovna dorazili.

Les se prudce svažuje, ale vede tu cestička. Listí kupodivu neklouže, jen sem tam neviditelný kořen, který se schoval pod vrstvou. Od švagra se dozvídáme, že se tu dá odbočit na hřbitov horolezců, tak se chceme podívat, zajdeme si jen 50 metrů. Chvilku diskutujeme, jestli se jedná o památník pro kamarády/členu svazu, nebo o památník pro horolezce, kteří se zabili ve skalách. Jedno datum je z prosince a přijde nám divné, že by ještě někdo v prosinci zdolával stěnu, takže se kloníme k první variantě. Ale kdo ví. Z pietního místečka si to zase metelíme sešupem dolů, občas se ozve "uaaaaaa", ale pak "uf", takže dotyčný asi nespadl.

Požehnaná chvíle, kdy rovina jest před námi, ani nahoru ani dolů, leč bláto je nesmrtelné. Střídáme chůzi po cestě a v lese podle množství a hloubky bahenních tůní. Je nám jasné, že idylka dlouho nevydrží. "Cesta" nás vede skrz (blátivé, jak jinak) pole na (blátivou) cestu, pak kousíček (mokré, ale neblátivé) silnice a u odbočky zpět do lesa si dáváme pauzu. Babička ji potřebuje a my ostatní, co si budeme nalhávat, jsme šťastni, že to můžeme hodit na nejstaršího člena výpravy a taky si oddechnout. Zbaštíme sladkosti a ovoce a podobně a vydáme se na poslední úsek. Hurá kopec. Nahoru. Dlouhý. Aha, ještě delší. Neeee, to už je moc dlouhý! Babička si stěžuje a vůbec se jí nedivím, taky mi už nožičky melou. Že prej "se zeťákem už nikdy nikam nejde", ty jeho trasy deset kiláků a už máme 11 a nejsme na konci a jdeme do nekonečnýho kopce.... navíc žádná normální cesta, jen terén a terén a terén.... no, únava si vybírá svou daň, napadají nás všelijaké myšlenky, které postrádají něhu a poezii. Ale nakonec dorazíme nahoru, toto místo už známe, tady si kluci házeli létajícím talířem, no a z posledních sil očekáváme, že za každou zatáčkou se objeví vesnice a v ní naše zaparkovaná auta.

Nakonec to bylo 13 kilometrů, ale ten vražedný terén nám daroval úchvatné dobrodrůžo. Nožičky bolí, zážitky silné, vlastně spokojenost. Já si to se švagrem příště střihnu zas, a věřím, že babička taky :-D Naše holky domů dotáhly asi tak tři tuny bláta a díky Bohu se nám ve vaně neucpal odpad. Smradlavé bundy jsme detoxikovali v pračce, špinavé věci nejdřív musí uschnout a pak taky hurá do pračky. My hurá do vany, hurá večeře, hurá večerní film a hurá odpočinek!

Vytvořte si webové stránky zdarma! Tento web je vytvořený pomocí Webnode. Vytvořte si vlastní stránky zdarma ještě dnes! Vytvořit stránky